53. DEN – Wallaman Falls – NEJVĚTŠÍ VODOPÁD AUSTRÁLIE , TOWNSWILLE - NEJVĚTŠÍ KORÁLOVÁ EXPOZICE RYB A KORÁLŮ (5.3.2008)

Výlet na vyhlídku a dolů k vodopádu (sprcha), vodopád po dešti je super, přejezd do Townsville, původně plánovaný Magnetic Island se změnil v návštěvu zdejšího korálového podvodního světa Reef HQ, sleva za českou říkanku – opět jsme bekpekeři, přejezd do kempu QPWS mezi klokany

52. DEN – POVODNĚ V TROPICKÉM PÁSU (4.3.2008)

Ráno se probouzíme opět za deště. V Port Douglas a v okolí Cairns napršelo přes noc za 10 hodin 728 mm vody, což je 728 l na m2! To nenaprší ani v Českých Budějovicích za rok, a to by tam chtěl žít každý! Projíždíme bez zastávky Cairns (město hotelů, resortů, turistických nocleháren, kde před 15 lety nebylo skoro vůbec nic než bažina). Míříme stále na jih. Dojíždíme do malého města – Babinda, kde navštěvujeme infocentrum. Necháváme si doporučit místní bouldery (obrovské balvany v řece) v Babinda Creek. Dojíždíme tam, potok se po deštích změnil v zuřivou řeku s obrovským proudem zaplavujícím všechny bouldery , hlavní vjem tak zažívají uši slyšící nepřekonatelný hukot proudící vody. Opět prší, jak jinak. Po procházce se zdržujeme v místní picnic area, kde děláme naše první BBQ na území Austrálie – podávají se marinované kuřecí steaky. Pokračujeme po Bruce Highway do města Ingham, kde konečně kupujeme bombu k našemu plynovému vařiči (máme tu tak trošku extravagantní vařič s výrazně dražším plynem, místní vařiče mají plyn asi tak 4x lacinější a tak si do Austrálie vařič neberte a kupte si zde vařič včetně plynu). Na infocentru zjišťujeme možnosti co podniknout v okolí – vyhrává varianta navštívit největší australský vodopád – Wallaman Falls. Jdeme ještě do místní knihovny na intrnet zadarmo. Odjíždíme navečer do Girringun National Park do kempu nedaleko Wallaman Falls, zde potkáváme místního trempera a celý večer si necháváme vyprávět o Austrálii.

51. DEN – KROKODÝLÍ FARMA U PORT DOUGLAS (3.3.2008)

Ráno hned po rozbřesku utíkáme z kempu tak trochu bez placení. Tak trochu, jelikož jak se později ukáže, tu Míra zapomíná zánovní běhací boty Adidas. Jedeme navštívit krokodýlí farmu Hartley’s Crocodille Adventures na cestě zpět do Cairns. Necháváme se zatáhnout do vzrušující podívané na krokodýli v divoké přírodě i na chov krokodýlů pro kůži a maso v zajetí. Obdivujeme ostatní faunu a floru, vidíme ryby, želvy, koaly, klokany, papoušky, lovícího orla a mnoho dalšího! Jdeme po místní laguně na loďce a poznáváme několik z 18 místních krokodýlů o délce až 2,5 m. Na farmě jsme ztrávili skoro celý den, vracíme se sem po návštěvě předměstí Cairns za účelem nákupu potravin. Vidíme odpolední show s krokodýlem a jeho krotitelem. Zjišťujeme zapomenutí bot a tak se pro ně vracíme asi 60 km. Pokoušíme se boty nalézt, ale neúspěšně. Odjíždíme již pozdě večer najít nějaký kemp na spaní ve městečku Port Dougles. Zde nakonec kempujeme opět zadarmo v kuchyňce místního kempu a přečkáváme obrovský tropický liják s povodněmi. Docela zážitek.

50. DEN – PŘELET ZE SYDNEY DO TROPICKÉHO CAIRNS (2.3.2008)

Ráno přelétáme tuzemským letadlem do Cairns. Tímto dochází k časovému posunu o 1 hodinu (Queensland district má posunutý čas vůči New South Walesu kvůli dennímu světlu, respektive NSW zavedl posun a QLD ne). Vedro. Dusno. Deštivo. Přijeli jsme do končícího období dešťů a tropických cyklon. Nové auto – Nissan Tiida 1,8 AUTOMAT – první řízení automatu v životě … hmm řadící páka je řadící páka. Z Cairns cestujeme na sever k Port Douglas, do centra tropů a deštných lesů. Prší, prší, prší – prostě tropický cyklon. Jak jinak taky v deštném pralese?! Poprvé na naší cestě vytahujeme pláštěnku a pončo. Jdeme na procházku k nedalekému kaňonku Mossman River s divokou vodou plnou krásných velkých kamenů uprostřed pravého deštného tropického pralesa v Daintree Rainforest NP. Všude vse ozývají nám neznámé zvuky. Kytky a stromy známe jen některé, a to z českých obýváků (např. fikus klasický či benjamínek). Vracíme se k pobřeží. Na pláže Korálového moře nemá bohužel cenu chodit, voda je zakalená z nepřetržitých dešťů, takže tu bohužel z koupačky nic není. Jinak je to tu samé koupací letovisko s neuvěřitelně nádhernými plážemi. Palmy, zlatý píseček.. na plážích je všude zdarma gril pro vlastní potřebu. Ale kdo by v tom slejváku griloval.
Stan rozbalujeme jak jinak než v dešti a to v kempu ve městečku Mossman. Přijíždíme pozdě a tak jsme v kempu tak trochu načerno.

49. DEN – ODLET Z NZ, PŘÍLET DO SYDNEY (1.3.2008)

Vstáváme brzy, dobalujeme poslední zavazadla a s nutností co nejdříve vrátit auto se vracíme přímo do půjčovny ve Wellingtonu. Vracíme auto, doplácíme dalších 30 NZD navíc a necháváme se zavést k muzeum Te Papa. Zde navštěvujeme Te skvělou výstavu o velrybách – dostáváme slevu pro backpackery, i když jsme paní u kasy říkali, že nemáme žádnou průkazku. Asi je to z nás cítit, že jsme kotlíkáři. Poté následuje přesun na letiště autobusovou linkou č. 91, projíždíme tunelem skrz Victoria Hill – taková dlouhá hobití díra. Sedáme do letadla a začíná pršet. Kvůli nepřízni počasí je náš let do Sydney asi o 45 delší, pilot to dopředu ohlásil a splnil. Zažíváme několik menších turbulencí a vidíme všude jen mraky. Okolo 17 hod šťastně přistáváme v Sydney, čas na hodinkách si posouváme o 2 hodiny zpět. V příletové hale nás přepadají dvě turistky cestující na Nový Zeland s tím, že nemohou provést alkohol co nakoupili ve své výchozí destinaci – JAR, a tak jsme najednou obdarování 4 ks jednolitrových láhví alkoholu. Příjemný dárek na uvítanou! Na letišti nás vyzvedává shuttle bus námi dopředu zaplaceného hotelu. Ubytováváme se ve 3 hvězdičkovém hotelu Ibis nedaleko letiště. Sprcha, lednička, POSTEL!!! Víc vám snad nemusíme povídat… prostě po 45 dnech paráda k nezaplacení.

48. DEN – WELLINGTON – MUZEUM TE PAPA (29.2.2008)

Ráno začíná příjemně a využíváme slibované teplé sprchy. Opět se necítíme. Balíme si věci do batohů, dneska se budeme loučit s autem, a tak na to musíme být připraveni. Jedeme do Wellingtonu do muzea Te Papa. Te Papa je muzeum o všem na Novém Zelandu - od stvoření ostrovú, popisuje a názorně ukazuje přírodu a její tvory od těch nejstarších již vyhunulých, po ty největší dosud žijící, popisuje historii a kulturu původních obyvatel – Maorů, jsou zde zachyceny období osidlování NZ Evropany, a dále až do současnosti – současné umění a design. Návštěva muzea Te Papa je opravdu na celý den, mi jsme zde z časových důvodů strávili necelé čtyři hodiny. Odpoledne jedeme vrátit auto do půjčovny se snahou si auto ještě prodloužit o jeden den až do odletu. To se nám nakonec podaří až poté, co milý pán z autopůjčovny zjistí, že všechny backpekery ve Wellingtonu jsou plné a že nás nenechá spát na ulici. Vracíme se tedy do města s cílem splnit poslední povinnost – závěrečná večeře. Nacházíme příjemnou restauraci s milou obsluhou a dáváme si co proto včetně točeného pivka a sklenky vína. Mňam. Odjíždíme z Wellingtonu po SH č.2 asi 60 km do bezplatného kempu DOC, kde trávíme poslední noc na NZ.

47. DEN – TREK K BLUE RANGE HUT (28.2.2008)

Dopoledne moc nechvátáme, ale přesto poměrně brzy vyrážíme na poslední trek na NZ. Představujeme si příjermnou procházku podél potoka k chatě Blue Range Hut. Skutečnost je však poněkud jiná. Kopec v buši, lezení přes kořeny a prodírání se zarostlou cestou. Asi po necelé hodině došplháváme na hlavní hřeben, ze kterého jsou krásné výhledy na okolní kopce. Vše je pokryté neprostupnou buší. Scházíme k chatě, opravdu je celá modrá. Je to jedna z mnoha (asi 600) chat či přístřešků sloužících turistům pro přespání nebo schování se v nepříznivém počasí. Většina chat je provozována DOC, některé jsou ve správě alpinistickéhi klubu NZ či místních turistických nadšenců. V každém případě vybavení chat je super, určitě není problém se zde ubytovat či se schovat. Vracíme se zpět, cestu si prodlužujeme okružním trekem k potoku. Nic než buš, zase buš a vosy. Někdy po poledni se vracíme k autu, Míra dělá oběd a Lenuška se opaluje. Přejíždíme směrem k Wellingtonu do kempu DOC v Catchpool Valley. Čeká nás kemp s teplou sprchou, moc se těšíme.

46. DEN – PLÁŽ U WANGANUI (27.2.2008)

Kemp opouštíme až v poledne, ano až tak dobře se nám spalo a následně s holkama Lenčou a Jančou flákalo toho rána a dopoledne. Dále již ale sami odjíždíme směrem na Wanganui, na pláž Kai Iwi Beach u Tasmánského moře. Opalovačka, svačinka, Čtyřlístek a sudoku – to byla hlavní náplň dne. Následně se ještě přesouváme o dalších více jak 200 km, na místečko kousek od Mastertonu, do kempu DOC Kiriwhakapapa, který je na území lesního parku Tararua. Sluníčko zapadá okolo 20 hod, kocháme se gigantickými červánky. Celí utahaní z náročného dne usínáme na krásné vysečené louce uprostřed lesů, v rajónu ptáka kiwiho.

45. DEN – NEJKRÁSNĚJŠÍ JEDNODENNÍ TREK – TONGARIRO CROSSING (26.2.2008)

V 6 hod budíček – je před rozedníváním. Za 40 min na to odjezd do Whakapapa Village. Tam na parkovišti u infocentra necháváme 2 auta, třetím se přesouváme na start trasy Tongarira Crossing. Toto je od nás taková malá finta, jak neplatit předražené autobusy a vyhnout se místům, o kterých se říká, že se na nich vykrádají auta.
Tongariro Crossing je trek na cca 7-8 hod, má něco přes 18 km, k tomu si lze cestu zpestřit výletem ke kráteru na sopku (+ 3 hod) nebo na Tongariro Summit (+ 1,3 hod), odkud jsou neopakovatelné výhledy.
Na „startu“ jsou již více jak 4 autobusy turistů, a tak jdeme s davem. Škoda, že jsme nestihli dorazit na místo o pouhou čtvrthodinku dříve. Snažíme se všechny ty turisty si odmyslet, ale moc to nejde. Jsou všude. Jediná vada na kráse prvních 8 km treku. Příroda je čarodějka. Pohybujeme se mezi sopečnými kameny, podloží na některých úsecích sálá teplo, ze země občas dokonce i uniká pára. Okolo nás jsou stále aktivní sopky (poslední erupce byla v září 2007, cyklus výbuchů je cca 8 let). Míra se od naší skupinky odpojuje a vydává se, po boku několika málo dalších odvážlivců, lést sopečným popelem a lávovými kameny na sopku Mt. Ngauruhoe (2291 m n.m.). My ostatní mu držíme palce a vše z povzdálí za mírného posunu vpřed sledujeme.
VÝLET NA SOPKU: odbočuji poněkud dříve z trasy hlavního treku a valím si to přímo směr vrchol, míjím desítky lávových kamenů, ubývá všeho živého, přibývá popel a struska. První část je pozvolnější a lezení lávovým polem je v pohodě, čím dál výše je však cesta obtížnější a škrábání na kopec je ve stylu „dva kroky vpřed, jeden vzad“. Potkávám několik spolubojovníků, jsme na tom všichni stejně. Asi ve 2/3 kopce traverzujeme na skalnaté hřbítky vedoucí přímo pod vrchol, cesta se stává opět pohodlnější. Vrchol těsně pod kopcem je ozdoben červeným lávovým prachem, poprvé nakukuji do kráteru. Z boku kráteru vystupuje pára, na jeho dně leží pozůstatky sněhu. Je docela zima, všichni pádíme na vrchol pro nezapomenutelné zážitky z výhledů na okolí. Fantastické, jedno z NEJ míst NZ. Po návratu na hlavní trek se na odbočce k vrcholu Mt.Tongariro setkávám s ostatními a pokračujeme okolo Red Crater (Červený kráter) k Blue Pool. Cesta od Blue Pool už není tak oku lahodící, postupně sestupujeme do údolí na konec treku, kde je parkoviště pro autobusy odvážející turisty zpět na výchozí místo treku nebo do místa jejich ubytování. Těsně před tím, než trek zaústí do buše je soukromý pozemek se teplými sirnými prameny a jezírky, vstup je jen na povolení majitele. Poslední část treku vede buší podél potoků. Hned po dojití na parkoviště skáčeme již do skoro jedoucího autobusu a za mírný poplatek se necháváme hodit zpět k autu do Whakapapa Village. Zde odpočíváme a vyčkáváme příjezdu zbylé části skupiny – Jany a Lenči. Všichni dorazí OK a vracíme se do nedalekého kempu DOC. Domlouváme akční výlet za nejlepším fish and chips do nedalekého městečka Turangi (jen 40 km dalek, vzdálenosti se tu vnímají trošičku jinak). Po chvilce hledání nacházíme podnik s NEJ fish and chips a dáváme si zaslouženou odměnu v podobě docela chutné ryby s hranolky. Poté přejíždíme do místního campparku za kamarádem Jany a Lenči – Tomášem, kde klábosíme o zážitcích z NZ tak dlouho, než dopijeme všechny piva. Vracíme se do kempu až brzy ráno.

44. DEN – MT. DAMPSON FALLS A NÁVRAT K TONGARIRU (25.2.2008)

Cesta po silnici č. 40 (skoro jako „in the midlle of nowhere“), Mt. Dawson Falls – vodopád 74 m padající po hladké skále, žraní melouna, pivo, pohodička, sluníčko, přejezd zpět k Tongariru do infocentra ve Whakapapa Village a následně do kempu DOC. Počásko na následující den má být slibné, chystáme se tedy na údajně nejhezčí jednodenní trek na NZ. V kempu potkáváme dvě sympatické Češky Lenču a Janču a jejich novozélandského kamaráda Gena a společně u povzbuzovacích nápojů kujeme pikle na následující den.

43. DEN – STRATFORD, NEW PLYMOUTH A WHITE CLIFFS (24.2.2008)

Zevlování ve Stratfordu, nakupování, infocentrum, plovárna, přejezd do New Plymouthu, zahrady a orchidey, přejezd k White Clifs, vaření večeře u útesů, přejezd na spaní bokem od SH č.3

42. DEN – FORGOTTEN WORLD HIGHWAY, MT.EGMONT NATIONAL PARK - DAWSON FALLS (23.2.2008)

Cesta od Tongaria, výhled na spirálovitou železnici, přejezd Forgotten World Highway k treku ve Whangem. National Parku – trek Matemat…, cesta k Otahu Hut, na zpáteční cestě od treku zpatřena horská koza, přejezd k Mt. Edmont National Parku do Stratfordu, odtud výlet k Dawson Falls, zpět do Stratfordu, ubytování v kempu + kecání s Čechy. Počasí špatné – oblačno se sprškami.

41. DEN – TAUPO, PŘEJEZD K TONGARIU (22.2.2008)

Návštěva Taupa, kupování bot, infocentrum, cesta k Tongariu, výhledy a hledání termálních bazénků, přejezd do centra Tongaria, infocentrum, procházka k Taranaki Falls, odjezd z centra směr ubytování, zastávka u vodopádů ???, ubytování v kempu DOC.

40. DEN – ROTORUA, HUKA FALLS (21.2.2008)

Akce „tučňák II“ aneb zadarmo na gejzír!
Koupačka v termálním bazénku na potoce. Milinka kolabuje.
Huka Falls
Mirečkovi nechtějí prodat pivo… nevěří mu, že mu je více než 25 let, a takoví lidi se prý musí podle místních zákonů prokazovat ID průkazem nebo pasem. Míra sklesle vrací vychlazené plechovky, že si je při takových zákonech tedy mají nechat.

39. DEN – HELLS GATE - BRÁNA DO PEKLA (20.2.2008)

V plánu je přejet do centra sirných pramenů, minerálních a baheních koupelí, do centra sirného smradu – Rotorua. Do města dojíždíme dopoledne, zastavujeme se v infocentru, kde se toho moc nedozvídáme, ale kupujeme si užitečnou mapu města a okolí za 1 NZD. Navštěvujeme pobočku naší autopůjčovny a prodlužujeme si dobu zapůjčení auta o jeden den za vynikajících 30 NZD (kde si u nás půjčíte Toyotu Corollu 1.8 VVTi za 420 Kč na den?). Z mapy vyčítáme možnosti navštěv geotermálních atrakcí v okolí města Rotorua. Je toho požehnaně, první na řadu přichází Hells Gate (Brána do pekla). Kupujeme si lístky (25 NZD/os.) a vydáváme se za poznáním geotermálních jezírek, baheních lázní, sirných sopouchů. To vše za opravdu velice silného zápachu síry (snad jsem to řekl dostatečně jemně, kdyby to nešlo na web, dočtete se tu něco o strašným smradu J). Procházka nám zabírá asi 1,5 hodinky, fotíme hromadu sirných krystalků, bublajícího bahna, dokonce se dostáváme za přispění jednoho hodného dělníka na nedaleký heliport odkud pořizujeme fotky celého areálu. Odjíždíme z Hells Gate a míříme na sever, chceme vidět stometrové vodopády v ???. Nakonec vidíme po hledání jen stometrové peřeje, kde je slalom pro kajakáře na divoké vodě (chybička v překladu turistického průvodce J). Přejíždíme zpět na okraj města Rotorua, máme chuť navštívit dlaší geotermální oblast – Te ???. Zde je to vše okořeněné maorskou kulturou v podání tanečního a pěveckého sboru. Od návštěvy nás ale nakonec odrazuje poměrně vysoké vstupné a nechceme obětovat 100 NZD za juknutí na jeden gejzír, který třeba nebude zrovna chrlit vodu a páru. Jedeme proto pryč s umyslem další den najít geotermální oblast volně přístupnou. Přejíždíme k jezeru ??? kde spíme v úplně opuštěném kempu DOC. Parádní záležitost, skvělé jezero, krásný přístřešek pro vaření, kuchtíme, odpočíváme, popíjíme nějaké pivečko a vínečko. Trháme vynikající lesní ostružiny, jsou zde velké jako naše zahradní. Kdo by si v únoru nedal čerstvé ostružiny ???

38. DEN – COROMANDEL FOREST PARK (19.2.2008)

Po probuzení zjišťujeme, kde jsme to vlastně spali a jak to kolem nás vypadá. Hustý les s palmami a buší.. jako na mnoha jiných místech ostrova. V místním DOC infocentru se informujeme na zdejší počasí a na nejlepší jednodenní výlet, jaký bychom mohli udělat. Vítězí cesta k nejvyššímu zdejšímu vrcholu – Mt. Pinnacle. Podle paní v infocentru je to trasa tak na 6 až 7 hodin. Prý má být i přes ranní přeháňky krásný den, odpoledne jen sluníčko. A ze shora je prý vidět absolutně všechno – skály, kopce, údolí, dokonce i několik desítek kilometrů vzdálené pláže Pacifiku. Vyhlídka pěkného počasí nás naladila, hodili jsme do batohu jen jídlo a bundy proti dešti, kdyby náhodou sprchlo. Vyrážíme po treku šířkou připomínající pařížský bulvár, říkáme si jaká to bude pohoda. Široká cesta mizí, nastupuje úzká stezka dlážděná kameny, schody tesanými do skal, brodíme potok, překonáváme údolí přes visutý most. Do toho docela začíná pršet, paní z infocentra nám přečetla asi jinou předpověď. Celí promočení intenzivní chůzí docházíme po dvou hodinách na chatu Pinnacles Hut. Krásná nová chata s 80 lůžky, v kuchyňce si dáváme oběd a trošku sušíme svoje oblečení. Déšť trochu ustává. Výhledy skoro nulové. Vyčkáváme lepšího počasí a jsme odměněni alespoň ustáním deště. I mraky jsou trošku výše a tak se nám odkrývají první ostré hřebeny okolních vrcholů hor (cca. 750 m n.m.). Vydáváme se na cestu zpět. První třetinu jdeme stejnou cestou, poté u Hydro Campu odbočujeme na Billygoat Camp (místo, kde začínala kolejnice pro tahání dřeva do údolí, v údolí bylo dřevo plaveno díky systému dřevěných vodních přehrad). Pokračujeme po stezce původních kolejí – stále kamené schody a dlážděná cesta. Vidíme i zbytky původních kolejí. Asi po 2,5 hodinách se vracíme docela utahaní k autu. Naše tempo bylo asi ostré, původně byl trek plánován na 6 až 7 hodin. Holt nabíráme fyzičku! Opouštíme Kauaeranga Valley a míříme napříč poloostrovem na pláže Pacifiku. Cestou se zastavujeme sklonit hold 15.největšímu stromu na NZ – stromy se nazývají Kauri a jsou opravdu obrovské. Tento se jmenuje Square Kauri a má výšku cca. 41 m, průměr kmene 2,9m. Největší žijící strom na NZ je v Northlandu, jmenuje se Tane Mahuta a má výšku 52 m a průměr kmene 4,4m. Přejíždíme hornatou centrální část poloostrova po šotolinové cestě a dojíždíme k vyhlášené pláži Hot Water Beach s teplou termální vodou ve vyhloubených bazenkách. Při odlivu je zde možné prohřát tělo díky spodní teplé podzemní vodě ohřívané zemským magmatem. My dojíždíme těsně před vrcholem přílivu a tak máme pěknýho smolíka, Míra alespoň jde bojovat do extgrémně nebezpečných místních vod Pacifiku. Naštěstí to ustál, ale dle jeho vyprávění to byla síla! Máme v úmyslu noc strávit v kempu DOC nedaleko Waihai, nakonec ale rozbalujeme na malém odpočívadle v horách.

37. DEN – AUCKLAND (18.2.2008)

V sedm budíček a tradá do městečka Paihia, vyhlášeného letoviska části země Northland. Písečná pláž a ranní svěží vzduch vanoucí od Pacifiku nás zlákaly na hodinku a půl k výklusu. To byla labužnická snídaně! Po ní následovala dvoulitrová ostružinovo-vanilková zmrzlina, která nás totálně utahala. Dále jen lehký turismus ve stylu autem k vodopádům apod. Viděli jsme např. Whangarei Falls, další písečné pláže Pacifiku. Cíl dne byl večerní Auckland – jeho přístav a hlavně centrum, včetně Sky Tower. Byli jsme tam, viděli jsme.. a okolo 20. hod odjíždíme. Stan rozbalujeme asi o 100 km dále, v kempu DOC, asi 13 km za městem Thames v Koromandelském lesním parku v údolí Kauaeranga Valley.

36. DEN – CAPE REINGA – MÍSTO, KDE SE STŘEVÁVÁ TASMÁNSKÉ MOŘE S PACIFIKEM (17. 2.2008)

Vstáváme brzy, abychom na Cape Reinga minuli davy turistů a udělali nějaké ty fotky bez lidí. Cestou se ještě stavujeme na pláži Pacifiku, kde Míra ve vlnách provádí ranní hygienu a užívá si s vlnami. Cesta k mysu je pohodová, posledních dvacet kilometrů je po šotolině. Dojíždíme k mysu jako třetí auto, takže pohoda bez lidí. Jdeme k místu střetu Pacifiku s Tasmánským mořem. Na vrcholu skalisek se tyčí maják. Kocháme se pohledem o sebe tříštících se vln, je to úchvatná podívaná, která je k vidění údajně pouze na dvou místech naší planety. Odjíždíme z mysu a na zpáteční cestě odbočujeme k obrovským písečným dunám na konci Ninety Miles Beach. Vylézáme na vrchol a rozhlížíme se k Tasmánskému moři. Sledujeme sjížění dun na surfech, sami je sbíháme což také stojí za to. Na cestě zpět na jih odbočujeme ještě jednou, a to do srdce Ninety Miles Beach, která měří 52 mílí. Prohánějí se tu po pláži autobusy s turisty, aby taky ne, pláž slouží jako druhá dálnice spojující Cape Reinga s jihem. Míra se opět koupe a zápasí s vlnami. My s autem na pláž nesmíme, autám z půjčoven je vjezd zakázán kvůli devastaci aut vlivem působení slané vody a písku. Poté opouštíme pláže Tasmánského moře a podél zálivů Pacifiku přejíždíme jižním směrem k městečku Paihia (letovisko v zálivu Bay of Islands). Spíme někde poblíž chatové osady uprostřed lesa, noční tvorové dělají v noci pěknej bordel, je to docela strašidelné.

35. DEN – CESTA NA SEVER SEVERNÍHO OSTROVA (16.2.2008)

700 km v autě, směrem na Cape Reinga – na přístupem nejsevernější místo Nového Zélandu. Semtam dost prší, semtam je krásně. Den zpestřujeme odpoledním Fish ´n´ chips, kdy za 5 doláčů dostáváme smaženou rybu, 2 párečky, něco jako dvě smažené placky z bramborové kaše a megaporci hranolků. V tom okamžiku chápeme tlouštíky, které na severním ostrově nelze minout. Večer parkujeme v DOC kempu, kousek od bílé nekonečně dlouhé pláže Pacifiku, kam přijíždíme se setmněním. Na Cape Reinga zbývá posledních cca 80 km. Je krásná noc plná hvězd, načínáme třílitrové balení bílého vína…

34. DEN – VZHŮRU NA SEVERNÍ OSTROV (15.2.2008)

Po rozbřesku balíme batožinu. Najednou je v autě tolik prostoru! Slyšíme auto, jak se k nám blíží – aj aj, DOC auťák. To nás asi půjde sprdnout, že máme stan u řeky.. Auto zastavuje, uniformovaný pán vystupuje a už zdálky na nás volá, jak pěkné místo ke stanování jsme si vybrali. My souhlasně pokyvujeme hlavami a se zaťatými půlkami čekáme, až se na nás za to vrhne a bude nás pokutovat. To se ale nestalo. Místo toho nám dává letáček o Dydimu – velkém problému jižního ostrova. Je to jakási řasa, která zamořuje už přes 50 řek. Když pánovi oznamujeme, že se dnes přeplavíme na severní ostrov, nechá nás být a odjede. Vracíme se do Pictonu a kocháme se v tamním přístavu. Vracíme v půjčovně auto, na severním ostrově dostaneme nové, umyté a voňavé. Loď Interislander je narvaná k prasknutí – je pátek po poledni. Pohodové tři hodiny jízdy lodí, z velké části mezi fjordy, nás přesvědčují o kráse této země. V přístavu ve Wellingtonu na nás už čeká poskok s Mírovým příjmením na ceduli. Má pro nás autíčko! Během krátké chvíle fasujeme Toyotu Corollu, bílá, 1,8 l benzín. Míra je nadšen.. oproti Nisanu Pulsaru má tohle auto tah. Co se týče zavazadlového prostoru, je to trochu downgrade – musíme sklopit zadní sedačky, abychom se s báglama a následným nákupem potravin (hlavně piv) vešli.
Vyhlídka počasí na nádlesující 2 dny není růžová, a tak je rozhodnuto odjet úplně na sever ostrova – na Cape Reinga, který je od Wellingtonu vzdálen 1100 km.
Ještě toho dne ujíždíme 360 km, až za Lake Taupo. Prší, prší až chčije. Stan stavíme lehce po půlnoci ve chvíli pauzi mezi lijáky.

33. DEN – ČEKÁNÍ, AŽ ODEJDOU MRAKY ANEB ZEVLING V PICTONU (14.2.2008)

Ráno vstáváme v kempu jako první a vyrážíme s cílem dobýt vrchol Mt.Stokes, nacházející se mezi Pelorus Sound a Kelnepuru Sound. Vrchol ve výšce 1203 m n.m. sliboval výhledy po okolních soundech. Jedeme serpentinami podél soundu, opuštíme jej a po štìrkové cestì dorážíme do sedla Mt.Stokes, odkud zaèíná trek. Cesta tam a zpìt je na pìt hodin, poèasí zatím nic moc. Poprchává, vrcholky okolních kopcù jsou v mrakách, Mt.Stokes je zahalen skoro celý. Èekáme, zda se poèasí nezlepší, píšeme pohledy. Ani po hodinì se situace nelepší, vypadá to beznadìjnì. Rozhodujeme se tedy k návratu a k menší procházce po Queen Charlotte treku. Poté definitivnì odjíždíme a jedeme do Pictonu. Zde procházíme mìsteèko – ano, tradièní jedna ulice se vším, doplnìná pøístavištìm a velkým parkovištìm pro auta k pronájmu. Ale celkovì docela fajn, jdeme do infocentra, na internet a poté odjíždíme na Karaka Point – místo pùvodního osídlení Maori. U parkovištì ještì vaøíme veèeøi, poté se jdeme projít k mysu s pláží. Vidíme pùvodní pozùstatky obraného valu vesnice a pozùstatky základù chýší. Chceme spát volnì v pøírodì a tak musíme z mìsta pryè. Projiždíme celý Picton a míøíme na jih – smìr Blenheim. Asi po 15 km uhýbáme z hlavní silnice a po nìkolika kilometrovém hledání nacházíme vhodné místo k pøespání. Dáváme si odmìnu – dvoulitrovou zmrzlinu! A poté již jen odpoèíváme, pøipravujeme se na balení vìcí z auta, stavíme stan.

32. DEN – MOŘSKÝ KAJAK V TASMÁNSKÉM MOŘI (13.2.2008)

I když byl možný plán akce dne trek po trase Queen Charlotte Tracku, cíl dne byl nakonec jiný – Sea Kayaking! Moøský kajak jsme bìhem našeho putování po jižním ostrovì už vidìli nìkolikrát, samotná jízda nás èekala až v Portage. Mírovi pøi pohledu na kajak zasvítila oèka a probudil se v nìm vodní živel. Pán z pùjèovny nás zasvìtil do hlavních principù jízdy a pravidel vodního provozu, vzali jsme si sváèu a jelo se. Nejdøíve jsme vypadali jako dìcka z pomocné školy, co je odnesl proud, ale vzápìtí jsme pronikli do tajù nastavení a ovládání moøského kajaku. Udìlali jsme prima projížïku na asi ètyøi hodiny, boleli nás: ruce, záda, paty a zadky. Ale stálo to za to! Po návratu z kajaku Míra neodolal koupeli a vrhnul se z píseèné pláže do moøe. Koneènì jsme spatøili delfína, i když jen v plaveckém provedení. Opouštíme pláž a vydáváme se dále podél soundu ke kempu DOC. Nacházíme hned dva kempy vedle sebe, vybíráme o nìco vìtší z nich. Stavíme stan a jsme zde zatím sami. Dìláme veèeøi, pøíjíždìjí dvì auta kotlíkáøù. Veèer už jen píšeme deník, spøádáme plány na severní ostrov, naèínáme nìjaké to pivko.

31. DEN – ZKLAMÁNÍ V KAIKOUŘE ANEB STĚHOVÁNÍ NA SEVER (12.2.2008)

Ráno stále prší. První dojmy z noci prožité v autì jsou pozitivní, záda ani tak nebolí, jak jsme èekali. Pøíští noc ale chceme stan. Vyrážíme do Kaikoury – centra pozorování velryb èi plavání s delfíny. Mìsteèko je témìø zcela závislé na turistech, všude na nás dýchá komerce. Pùvodnì jsme chtìli vidìt velryby, ale poèasí není ideální. Od rána ještì nevyjela na oceán ani jedna loï s turistama. Komerce nás zaèíná dusit, nechce se nám tu èekat na lepší poèásko. A tak to v Kaikouøe balíme a prcháme z deštivé a vìtrnné oblasti na sever. Míøíme podél pobøeží Pacifiku pøes Blenheim a Havelock na sever jižního ostrova, do Kenepuru a Queen Charlotte Sound, kde nám místní fjordy poskytují skvìlá útoèištì. Nejde o vyhlášená rekreaèní centra, jsou tu pouze malé kempíky pro pár stanù, všude buše s palmami a na kamínkatých plážích klidné Tasmánské moøe. Mraky se okolo nás honí i zde, ale pøece jenom jsou to jen malé pøeháòky oproti slejváku v Kaikouøe. V kempu spíme úplnì sami, i když nìjaká ta spoleènost se pøece jenom našla. Obèas nás chodí navštìvovat hladové kachny, divocí zajíci, ptáci s chocholkami èi dvì urostlé lamy.

30. DEN – CHRISTCHURCH – NEJVĚTŠÍ MĚSTO JIŽNÍHO OSTROVA (11.2.2008)

Brzy ráno se budíme hlukem projíždìjících aut, vìtšinou náklaïákù. Snídáme, balíme a vyrážíme na cestu smìrem do Christchurch – nejvìtší mìsto jižního ostrova. Cesta je asi na tøi hodiny, docela to utíká a za nedlouho parkujeme blízko centra u botanické zahrady. Prohlídku zahrady necháváme na odpoledne, nejdøíve vyrážíme do centra. Vodícím prvkem je zde okružní trasa historické tramvaje vozící turisty okolo a skrz centrum mìsta. Zlákat se nenecháme a posvých procházíme mìsto. Docela se nám tu líbí, je to koneènì nìco jiného než jedna ulice s prodejnama, hotelama a fastfoodama. Obdivujeme sochy, fontány, parky a ústøední katedrálu. Jdeme do interneové kavárny užít si trochu rychlého a levného surfování. Vracíme se pøes nìkolik historických památek k autu, obìdváme a vyrážíme na odpolední procházku botanické zahrady. Je docela horko, velice brzy nás pøestává odkvetlá zahrada lákat, ale na jaøe to zde musí být naprosto úžasné. Obdivujeme obrovské stromy a vodní rostliny. Vracíme se zpìt na parkovištì. Po chvilce bloudìní po mìstì koneènì nacházíme tu správnou silnici a vyjíždíme z mìsta po silnici è.1 dále na sever. Za pìkného, i když vìtrného poèasí nás lákají pláže nedalekého Pegasus Bay. Asi po 50 km od Christchurch zastavujeme na jedné pláži. Skoro tu nejsou žádní lidé, jen vítr a vlny. Je pøíliv. Vydávám se do boje s moøem, je to docela zážitek a zároveò vyèerpávající souboj s vlnami. Po nìkolika bojácných pokusech naplno ochutnávám pocit koupání se v Tichém oceánu. Paráda! Lenka vše pilnì natáèí a fotí, sama se do chladnìjší vody neodváží. Asi proto, že ostatní chodí po plážích v mikinách a dlouhých kalhotech. Nechápu proè. Odjíždíme z pláže a míøíme po scénické cestì do vnitrozemí. Zaèíná pršet, a prší èím dál více. Dojíždíme nìkam doprostøed kopcù a parkujeme na opuštìném parkovišti. Lije. Rozhodujeme se poprvé pøespat v autì. Naveèer pøijíždí ještì jedno auto kotlíkáøù, jen vypnou motor a zatáhnou záclonky. My musíme pøichystat naše normální auto do lùžkového provedení. Píšeme zápisky, díváme se na film. Usínáme s pøáním, a nás ráno co nejménì bolí záda.

29. DEN – MAORSKÉ JEZERO LAKE TEKAPO, TUČNÁCI V OAMARU (10.2.2008)

Snídanì, infocentrum v mìsteèku Lake Tekapo. Mraky se zaèínají stahovat. Výlet na Mt. John k moderní observatoøi. Pøes oblaènost nevidíme nic z krás v horizontu vzdálených Jižních Alp. Škoda, ale i tak si výlet užíváme. Za jasného, slunného poèasí je odtud možné vidìt zasnìžené vrcholky velehor, všechny je tu mùžete mít jako na dlani. My tak obdivujeme krásy místní vyprahlé stepi, blankytnì modrých jezer i jezírek – jedno z nich se jmenuje Mc Gregor, a tak vìnujeme vzpomínku na Kamèu, Grega a Áju. Jezero Tekapo bychom chtìli rozhodnì zažít v plné palbì a nechat se tu omámit pùsobivou harmonií kombinace tohoto rozlehlého jezera s panoramaty hor.
Bohužel poèasí má být i na další dny deštivé, a tak mizíme na východní pobøeží do mìsta Oamaru. Dostali jsme od Jíti a Martina typ, že prý zde lze spatøit na pláži tuèòáky, a to hlavnì veèer. Kolem sedmé dorážíme na místo. Obcházíme oamarské tuèòákové støedisko a tamní pláž. Zatím ani tuèòák. Jedeme se než se setmí kouknout do mìsta, na místo se vracíme pøed devátou, tedy v èase stmívání. Zaèínají se sem k našemu údivu sjíždìt turisti – místní, mladí, staøí, i Japonci. S posledními dovnitø vcházejícími tam vcházíme i my. Støedisko žije, je tu narváno, kolem nás jsou i poskoci s nápisem Staff. Dav nás dovede na tribunu, kde také usedáme, abychom tolik nevyènívali. Je nám trochu divné, že pøed tribunu nastupuje moderátor a zaèíná vyprávìt o životì modrých tuèòákù – nejmenších tuèòákù na svìtì (moc mu ale pøes huèící oceán a jazykovou bariéru nerozumíme). Pøi prùchodu do støediska po nás nikdo nic nechtìl, ale asi to platí mìsto, øíkáme si. Stmívá se. Nad tribunou se rozsvìcují lampy, jedna svítí i na domeèky tuèòáèí kolonie. V oceánu se objevuje první tuèòák.. i když mi Míra dlouhou dobu tvrdil, že je to kachna. Jsou opravdu tak malincí. Z vody vycházejí vždy ve skupinkách, pokud se jeden zpozdí, nìkdo ze skupinky na nìj vždy èeká. Velké pøílivové vlny je nìkdy spláchnou zpìt do oceánu, ale pak se tuèòákùm podaøí zachytit se na kameny. Vylézají na bøeh, trošku tìžkopádnì díky jejich plným bøíškùm s rybkami. Byli lovit a nesou domù potravu. Tak to dìlají každý den. Jsou plaší a domù se vrací vždy až se setmìním. Pøed tuèòáèí kolonií spolu ještì všichni chvíli štìbetají, pak se ale rozcházejí každý ke svému domeèku. Z tuèòáèích domeèkù zaèínají vybíhat tuèòáci – samièky. Hledají své sameèky. Nìco ve stylu: „Karle, kde jsi tak dlouho, dìcka už mají hlad.“ „No jo, Máòo, to víš, dneska byl oceán moc rozbouøenej a tìžko se plavalo..“. Když se ti dva sejdou, tøepou si navzájem o ploutvièky a dotýkají se zobáèky. Romantika hadr! Vidìli jsme okolo 70 modrých tuèòákù, to všechno bìhem pùl hodiny. Kolem desáté moderátor domluvil a lidi se zaèali rozcházet. Šli jsme i my. U východu, který je spoleèný se vchodem, jsme si všimli nápisu: ADULT 20,-NZD. Z èervenými tváøemi jsme utíkali k autu… S pocitem dobøe vykonané práce jsme ujeli z mìsta, nikde žádný kempík, a tak stan rozbalujeme na odpoèívadle u Highway 1.

28. DEN – NA VRCHOL, NA VRCHOL, K MUELLER HUT (9.2.2008)

Vstáváme a vyrážíme smìrem na Twizel – mìsteèko asi 50 km od Mt. Cook Village. Na tamním infocentru se dozvídáme špatné zprávy o oèekávaném poèasí (internet se zde použít moc nedá – starý hardware a pomalé pøipojení za tìžké peníze nám dovoluje poslat pouze 2 sms za 10 minut). Dnes má být poslední den bez deštì, od zítra vydatné srážky, na horách se silnìjším vìtrem. Vždy sledujeme pøedpovìï alespoò na 2 dny dopøedu, tentokráte meteorologové dlouho èekali s vypuštìním informací. Rychle skáèem do auta a mažeme do vsi pod Mt. Cookem (vesnice lehce pøes 700 m n.m., hora 3753 m n.m.). Vítají nás pøekrásné vrcholky zasnìžených Jižních Alp, všude spousta ledovcù. Vesnièka je postavená jenom pro turisty, jako mnoho ostatních na tomto ostrovì. Jako bonus bereme zdejší aplinistické centrum Sira Edmunda Hillaryho. Po rychlém prùzkumu infocentra, nìco po 13. hod, balíme batùžek a míøíme na chatu, kde jsme pùvodnì plánovali pøespat a odkud jsou údajnì ty nejlepší výhledy na Mt. Cooka. Kvùli oèekávaným dešùm musíme ujít za odpoledne to, co jsme plánovali na poklidnì ztrávené 2 dny, z pøespání nahoøe nic nebude. Na turistických cedulích, které cestou potkáváme, jsou vzdálenosti k Mueller Hut (to je ta super chata, 1841 m n.m.) asi 4 hodin cesty nahoru, dolù je to pak o hodinku ménì. Trasa byla zpoèátku pohodová, zpevnìné cesty témìø po rovinì. Asi po pùl hodince to ale pøišlo – už jenom samé stoupání, stoupání a pak ještì ostøeji. Valíme a pøedbíháme spostu turistù. Otevírají se nám výhledy do údolí i na ledovcová jezírka a jezera. Vidíme Mt. Cook! Zdá se nám tak malý a tak blízko, ale pøitom je o více než 2000 m výše než my, o vzdálenosti ani nemluvì. Cestu nahoru zvládáme za 2,75 hod. Spocení ale šastní vychutnáváme neskuteènì pøekrásné výhledy i témìø novì postavenou Mueller Hut (chata byla neuvìøitelnì mnohokrát pøestavovaná nebo vlastnì stavìná úplnì znovu, vždy z dùvodu jejího stržení lavinou). Každá z chat mìla jinou image. Poslední vydání Mueller Hut je moc povedené – prosklenná okna ze 3 stran spoleèenské místnosti dovolují z teplého zákoutí sledovat dìj na okolních vrcholcích, samozøejmì i s nezbytným výhledem na Mt. Cooka. To se musí vidìt, ten pocit, jak vás tu hory obklopí, se nedá popsat. Svaèíme a je nám líto, že tu nebudeme nocovat. Do chaty zaèínají pøicházet nocležníci. My dojídáme sváèu a když nocležníkùm øíkáme Good bye, vyvalují na nás oèi. My se s nimi ale už delšími rozhovory nezdržujeme, je pùl páté a musíme do vsi. V dáli vicíme pøicházet první mraky, sedají si na nìkolik vrcholkù. Od chaty po šutrácích do sedla, pak asi pùl hodinky klouzavou šotolinou a pak už po celkem normální trase dolù a dolù. O pùl osmé a za sucha jsme u auta. Jenom naše goráèe dostaly zabrat.. voní dodnes. Sedáme do auta a jedeme z hor pryè, asi 100 km – èeká na nás vyhlášené jezero Tekapo. Pøijíždíme tam za tmy, jsme zvìdaví, jak to tam asi vypadá. Uvidíme ráno…

DEN 27. – ČEKÁNÍ NA JET-BOAT (8.2.2008)

Ráno se louèíme s Jitkou a Martinem a vyrážíme smìrem na Mt.Cook. Projíždíme podél øeky Kawarau River (sledujeme bungee jumping), kocháme se výhledy na vinice a pøijíždíme k bývalému zlatokopeckému poli. Je zde zároveò možno zažít jetboating na krásné øece se skalnatými bøehy. Zjišujeme situaci – cena docela obstojná k pomìru cena/výkon – 85 NZD/os. na 40 minut. Jediný zádrhel je poèet lidí na lodi – min. poèet jsou ètyøi lidé. Jsme dva a èekáme na další zájemce. Dlouho nic. Slibujeme si od autobusu turistù ze Slovinska alespoò ty dva jetboutisty. Nikdo. Zklamanì, ale s pøesvìdèením, že se vrátíme, odjíždíme do nedalekého mìsta Cromwell kde nakupujeme potraviny. Vracíme se k jetboatu, po cestì se zastavujeme pro èerstvé ovoce. Pøi nákupu potkáváme èechoaustralany pùvodem z Brna, pøíjemnì se zapovídáme. Na jetboatu nic nového, další autobus pøípadných zájemcù dorazí až pozdì odpoledne. Rozhodneme se poèkat, píšeme deník, obìdváme atd. Blíží se doba pøedpokládaného pøíjezdu autobusu, už tomu ani nevìøíme, že bychom jetboat na tomto místì okusili. Pak dìj nabírá na obrátkách. Autobus je tu a jsou to Japonci, kteøí skoro všichni jdou na jetboat. Doèkali jsme se!? Poèet Japoncù odpovídá pøesnému poètu míst na jedné lodi.. Nevzdáváme to a mrkáme na paní u kasy, že to jako po tom celodenním èekání už musí klapnout. Bez turbo-loïky neodjedeme! Zážitek z jet-boatingu stál za to – byl umocnìný neskuteèným køikem Japonek z rychlé jízdy (øvali, i když se nebylo èeho obávat), 360° otáèky lodi, sprcha 10°C teplou vodou z øeky pøi každém prudším zatoèení, k tomu vyprávìní prùvodce o místní øece a ptáku kiwi.. vše samozøejmì zakonèeno nezbytným potleskem všech Japonèíkù. Po jízdì se všichni oklepali od kapek vody. Jen Míra odcházel celý zmáchaný, nebo jasnì pøevyšoval vìtšinu posádky. Úsmìvy jsme mìli od ucha k uchu.
Po vodním zážitku jsme se vydali smìrem k nejvyšší hoøe Zélandu – k Mt. Cook. Jeli jsme pøes Cromwell, a protože jsme byli líní vaøit, zašli jsme tam na Fish and chips. Dostáváme lísteèek k naší objednávce se slovy, že to bude za ¼ hod. Pauzu vyplòujeme exkurzí mìsta, omrkáváme pozùstatky historického centra (5 domù), zbytek byl zaplaven umìle vytvoøenou pøehradou Dunston.
Nabíráme jídlo a valíme za horou.. spíme u øeky spolu s hromadou pijících domorodcù.

DEN 26. – CAPLES TREK, ZPĚT DO CIVILIZACE (7.2.2008)

Ráno zažíváme v plném obležení mušek, stan je skoro èerný. Rychle se snažíme sbalit si vìci a vyrazit na cestu. Scházíme pozvolnì podél øeky údolím, opouštíme les a jdeme krásnou loukou (moc pøíjemná zmìna). Po dvou hodinách docházíme k Mid Caples Hut. Povídáme s místní správkyní chaty od DOC. Asi po 10 minutách nás k našemu pøekvapení docházejí Jitka s Martinem a zjišujeme, jak je možné, že jsme se nepotkali již vèera veèer (spali jsme asi 300m od sebe). Pokraèujeme tedy spoleènì dolù k parkovišti. Cesta pøíjemnì utíká, klábosíme o všem možným. Docházíme k autu, je v poho. Na parkovišti pøibíráme stopaøe – Amíka, co se potøebuje dostat na výchozí bod Routeburn treku. Má štìstí, pøesnì tam jedeme vyzvednout naše auto. Svištíme po šotolinové cestì pøes brody, opravdu zážitek. I druhé auto je v pohodì, relaxujeme, nabíráme vodu a sjíždíme zpìt do Queenstownu. Nakupujeme zásoby a domlouváme spoleèný poslední veèer s Jitkou a Martinem. Nacházíme super místeèko kousek od rozhledu na silnici do Wanaky. Vaøíme. Maso! Hovìzí smažené bitky. Je to super, po skoro mìsíci ochutnat nìco jiného než tìstoviny nebo rýži. Jako desert máme vynikající bavorský èokoládový dort (odmìna za lezení po horách). Povídáme dlouho do noci, ..no a nìco u toho i vypijeme.

DEN 25. – ROUTEBURN – CAPLES TREK (6.2.2008)

Ráno se nechce ze spacáku a tak vycházíme až okolo půl desáté dopoledne. Míříme ke konci Routeburn treku. Jdeme asi tři hodiny, míjíme vodopády Earland Falls (výška 174 m) a přicházíme k chatě Howden Hut. Zde obědváme a poté vyrážíme opět „nalehko“ na vrchol Key Summit. Vracíme se k batohům a loučíme se s Routeburn trekem. Okolo jezera Howden Lake přecházíme na začátek Caples treku. Čeká nás náročný výstup do sedla McKeller – traverzujeme mezi balvany a kořeny, poté prudce stoupáme a k lezení používáme nohou i rukou. Je to pěkná fuška, zvláště když někoho bolí kolínka. Sedlo nakonec úspěšně i když s vypětím všech sil pokoříme a užíváme si nádherných scenérií. Lenku kolena opravdu bolí, a tak mi nezbývá nic jiného než vzít i její batoh a s ním po zbytek cesty (3 hodiny) sejít k Upper Caples Hut, kde rozbalujeme stan. Je zde strašlivé množství mušek, a tak se před nimi ukrýváme v chatě, kde rovněž vaříme obvyklé dva chody večeře. Ostatní obyvatelé chaty nám jenom závidí a říkají něco v tom smyslu, že budou mít dvě snídaně. Uleháme po náročném dni brzy, vysíleni.

DEN 24. – ROUTEBURN TREK (5.2.2008)

Hned ráno se oddělují Jitka s Martinem. Trošku spěchají, mají dneska celodenní procházku asi 20 km dlouhou (nesehnali ubytování v kempu tak jako my). Vyrážíme později a užíváme si prvního pořádného stoupání k chatě Falls Hut. Obdivujeme vodopády a pokračuje ve stoupání do sedla Harris, kam docházíme asi po třech hodinách chůze. Výhledy nabírají intenzity, jezero pod sedlem je nádherné. Dobýváme sedlo a odkládáme batohy do místního přístřešku. Dáváme drobný oběd a pokračujeme „nalehko“ na vrchol Conical Hill, odkud je vidět až na pobřeží Tasmánského moře. Vracíme se k batohům a asi tři hodiny traverzujeme nad údolím Hollyford Valey, poté scházíme prudce z kopce k jezeru Mackenzie ke kempu nedaleko Mackenzie Hut. Ubytováváme se okolo 17 hod v kempu uprostřed mýtiny v lese. Zvláštností tohoto kempu jsou uměle vytvořené plošinky pro umístění stanu, na jejichž povrch je položen koberec připomínající umělou trávu. Počet stanů je omezen na 9 ks. Koupeme naše kotníky v ledové vodě jezera, ti nejodvážlivější tam skáčou celí. Vaříme večeři, opět dva chody. V kempu potkáváme dalšího Čecha (Jirku z Prahy). Celý večer si sdělujeme zážitky z NZ, předáváme si užitečné rady a tipy co a kde vidět.

DEN 23. – ROUTEBURN TREK (4.2.2008)

Dnes nás čeká pohodových 6 km s plnou polní. Ráno proto nikam nespěcháme, užíváme si údajně nejteplejšího jezera. V poledne máme sraz s českým sympatickým párem – Jíťou a Martinem - na křižovatce do Kinlochu, asi 50 km daleko. Cesta je klikatá, podél několika desítekkilometrového jezera. Úchvatné pohledy. Členité hory, zasněžené vrcholky místy s ledovci, z nich vytékající potůčky. Dorážíme na místo. Protože je před námi cesta s jiným místem začátku a asi 30 km vzdáleným koncem, jedno auto kluci vezou na konec treku, druhým pak všichni jedeme na jeho začátek. Tímto českým trikem se tu dá něco nákladů ušetřit. Bágly na záda a jde se. Hodně toho prokecáme, a tak nám kilometry rychle ubíhají. Přecházíme řeku po lávce, kde se chystá skupinka nadšenců na canyoning. Chvíli na ně zíráme, ale pak naše kroky vedou dál. Vodopády, krásné lesy, vodopády… Mysleli jsme si, že s Mírou hodně fotíme a natáčíme. Martin nás, aniž by to tušil, přesvědčil, že jsme vlastně amatéři. Rozhodl o tom moment, kdy ze svého menšího batůžku vytáhl svoje fotografické dělo, více jak metrový stativ, a pak pro úlovek nejlepšího záběru vlezl do zurčícího potoku hned pod vodopád. Příroda byla všude kolem nádherná. Když začalo první stoupáníčko, začali jsme konzultovat, kdo co nese ve své batožině. Nepsanou soutěž o nesené kilogramy jsme vyhráli my mezi páry – nesli jsme si jídla na 6 dnů (trek byl na dny 4), celkově vyhrál Míra, když všechny jasně převálcoval svými čtyřmi 440 ml plechovkami piva. Večer pak hned dvě zmizely. Taky jsme poprvé zavedli pojem „druhá večeře“, kdy jsme po zjištění, kolik toho vlastně táhneme, roztáhli i své žaludky. Prima záležitost!

DEN 22. – QUEENSTOWN A OKOLÍ (3.2.2008)

Říká se, že Queenstown je nejkrásnější město na světě. Asi je, ale město to není. Je to shluk motelů, backpackerů, hotelů, B&B atd. Na největší a nejznámější ulici Shotover Street najdete asi padesát infocenter nabízejících přemnoho turistických atrakcí s příměsí adrenalinu – Jet Boat, Sky Dive, potápění, horolezectví, bungee jumping atd. Chce to mít jen naditou peněženku, pak nic nestojí v cestě okusit to, co jste dopusud nezažili. Nepodléháme komerci (prozatím J) a vydáváme se na nejvyšší kopec nad městem – Ben Lemond. Asi po 2,5 docházíme do sedla a zde náš trek obracíme pro nedostatek času a možná i sil. I přesto se nám dostává překrásných výhledů na jezero u města a okolní hory. Cestou zpět zacházíme k horní stanici výletní lanovky a zde již komerci podléháme. Objednáváme si pět jízd na speciálních bezmotorových vozítkách a řítíme se z kopce dolů. Pět jízd není dost a tak přikupujeme další J. Večer se blíží a tak scházíme zpět do města, nakupujeme potraviny a míříme na schůzku s naším francouzským kamarádem Alexem z Arthur´s Pass National Parku. Potkáváme se u infocentra, dokupujeme zásoby „na večer“ a vydáváme se k úchvatnému kempu DOC u jezera Moke (asi 20 km od Queenstownu). Zde trávíme příjemný večer vyprávěním (angličtinu pilujeme jak to jde), popíjíme nějaké to pivko a vínko. Pozorujeme noční oblohu na jižní polokouli.

DEN 21. – RÁJ NA ZEMI (2.2.2008)

Vstáváme brzy, abychom stihli první plavbu se společnotí Mitre Peak Cruise – v 8:55. Do Milford Sound nám z kempu schází ještě cca 50 km serpetin, prudkého stoupání k Homer Tunnelu a poté sjezdu k soundu. Přijíždíme včas a tak chvilku okukujeme terminál pro odjezd všech parníčků po Milford Soundu. Obdivujeme obří sandflies na stěnách terminálu, naštěstí jsou to jen makety. Živých kousků jsme si užili večer a v noci až až. Kupujeme lístky se slevou (54 NZD/osobu). Vyrážíme na plavbu. Okamžik odplutí znamená počátek dvouhodinové úchvatné podívané, prostě nelze popsat. Kulisu rámují úchvatné vodopády padající více než 100 metrů podél kolmých štítů hor přímo do moře. Doplouváme až na konec soundu – do Tasmánského moře. Kouzelné panorama vstupu do soundu neuniká nikomu. Pozorujeme tuleně, delfíni se u naší lodi neukázali. Vracíme se zpět do soundu a proplouváme podél druhé strany zpět k terminálu. Chceme vystoupit ještě před terminálem u podvodního centra, ale promeškáváme výstup z lodi dlouhým loučením s kanadskou kamarádkou z kempu. Tím jsme ušetřili, ale asi přišli o pěkný zážitek, snad příště J. Dojíždíme zpět k terminálu a vydáváme se na zpáteční cestu do Te Anau. Po cestě zastavujeme na několika rozhledech a u jezer Mirror Lakes. V Te Anau serfujeme web, kupujeme nějaké jídlo a hlavně jdeme do kina. Ne nedivte se, není to žádná americká produkce, ale je to naprosto vynikající nemluvený film o Fiordland natáčený z ptačí perspektivy (kdo bude v Te Anau, ať určitě zajde do kina). Den plný nezapomenutelných zážitků obohacujeme každý dvěma kopečky místní zmrzliny. Jeden kopeček = 5 českých kopečků. Opouštíme Te Anau a vydáváme se na přejezd do Queenstownu (asi 180 km). Cestu lemují nádherné hory, spíme asi 40 km před Queenstownem na odpočívadle v doprovodu dvou kotlíkářských aut. Dobrou noc.

DEN 20. – CESTA K MILFORD SOUND (1.2.2008)

Budík. Silný vítr. Déšť. Spíme dál. Dopoledne procházíme město Te Anau, navštěvujeme infocentrum a hledáme nejlepší možnosti lodních výletů na Milford Sound. Stále prší. Fish and chips. Stále prší. Jedeme po Milford State Highway a v kempu Upper Eglinton, který pouze pro 2 stany a kde se pitná voda nabírá z potoka, zastavujeme a čekáme, až přejde déšť. Okolo 16 hod přestává pršet. Hory jsou stále v bílých mracích, z lesů se páří. Mračna se postupně zvedají. Nádhera! Stavíme stan a vydáváme se na výlet k Lake Gunn. Tam jsme totální fascinování více jak 350 let starými buky zarostlými mechy až do korun stromů, v pralese se 100% vlhkostí. Večer přijíždí do kempu pár mladých Kanaďanů a starší sympatický pár Angličanů. Vyměňujeme si informace o zážitcích na Zélendu a večer společně všichni popíjíme v mezinárodním duchu.

DEN 19. – AUTOTURISTIKA DO TE ANAU (31.1.2008)

Naše autoturistika po Southern Scenic Route pokračuje. Ráno před odjezdem z moc milého místa pro přespání u pláže pacifiku (Moneky Island) ještě skotačíme v moři a zjišťujeme, jak velké mohou být vlny (nejen po kolena). Opouštíme pláž a vydáváme se na cestu. Zastavujeme ve městečku Tuatapere v infocentru, zjišťujeme, že „jet boaty“ jsou už všechny odjeté a že budeme muset zase na trek po svých. Zajíždíme po šotolinové cestě k pobřeží k výchozímu bodu Hump Ridge treku. Balíme sváču a vyrážíme na pláž – opalovačka, skotačení v moři. Je zde šílené množství sandflies (ano, blížíme se do srdce sandflies – Fiordlandu). Mušky nás vyhánějí zpět do auta a pokračujeme směrem na sever do Te Anau. Odbočujeme na 32 km zajížďku k jezeru Haureko – nejhlubší jezero na NZ (hloubka je 462 m, dno pod úrovní moře). Krásné jezero s krásnými výhledy na kopce Fiorlandu, zase sandflies. Vracíme se na hlavní silnici a zastavujeme již jen jednou – na prohlídku Wetlands – mokřiny podél řeky Waiau River. Pak již míříme do srdce turistické komerce – do Te Anau. Snažíme se najít místo pro přespání někde volně v přírodě, ale nemáme štěstí. Volná místa tady nejsou a nebo jsou s pokutou 500 NZD za postavení stanu nebo nočního parkování. To nás nutí najít kemp ve městě Te Anau – padá jak se později ukáže ne úplně dobrá volba na Top 10 Holiday Park. Recepce je příjemná s blbou obsluhou (slečná drží v ruce naše pasy a ptá se, zdali jsme z ČR), cena ne zrovna lidová – 19 NZD/osobu, místo č. 73 co dostáváme je velikosti parkoviště pro auto, no ještě že máme malý stan. Všechno je tu strašně stísněné, obytná auta jedno vedle druhého. Vybavení kempu je ale vynikající. Vaříme večeři v kuchyňce hned před stanem, stahujeme fotky, luxusní teplá sprcha a jdeme spát. Zítra má být špatné počasí, a tak asi budeme okukovat okolí Te Anau. Kdyby se předpověď počasí mýlila, chtěli bychom hned ráno vyrazit do Milford Sound, proto nařizujeme budíka na 5:30 ráno. Uvidíme.

DEN 18. – AUTOTURISTIKA na Southern Scenic Route (30.1.2008)

O půl čtvrté ráno nečekaný budíček – velký ježek! Přišel nám pod plachtu stanu, otevřel si ešus a pomlaskával nad hovězím s rýží. Jak došlo maso, ježek zmizel.
Čekal nás den na pohodu, i když bylo ráno s mračnou oblohou. Z kempu odjíždíme okolo 11 hod. Před námi autoturistika po Southern Scenic Route, na kterou jsme si zapomněli přibalit Kinedril. Okolo silnice míjíme spoustu zajímavých míst, na některých zastavujeme a chodíme se kochat. Kdyby chtěl člověk vidět všechny místečka okolo zmíněné silnice, musel by obětovat několik dní…
A co jsme dnes viděli? Vodopády Matai Falls a Horseshoe Falls, ovce, kochací výhledy na Pacifik, ovce, dále maják, ovce a jednoho lvouna na Waipapa Point, došli jsme se podívat na nejjižnější místo jižního ostrova větrný Slope Point, ovce, největší město Southlandu Invercargill (benzín, potraviny, internet, fish and chips), ovce. Auto parkujeme u Monkey Island, u zlatavé písečné pláže.

DEN 17. – WILDLIFE NA EAST COAST (29.1.2008)

Ráno odjíždíme dále po SH č.85 do Runfurley, kde nakupujeme ovoce a zeleninu a pokoušíme se sehnat baterii do dálkového ovládání zamykání k autu (baterii nemají i když mají asi 10 000 jiných baterií), pokračujeme po SH č.85 až do Palmerstonu. Zde se napojujeme na SH č.1 a míříme rovnou do Dunedinu. Provoz houstne (potkáváme více než 1 auto z 10 km J) – míříme do města. Prozatím ho jen projíždíme a vydáváme se na poloostrov Otago, kde navštěvujeme kolonii albatrosů, a pak vrchol dne – kolonii tuleňů a jednoho tučňáka (měla to být taky kolonie J). Tuleni a tučňáci jsou atrakcí, kterou je možno vidět pouze po zaplacení 45 NZD/osobu – čeká Vás projížďka terénním autíčkem po ranči na pobřeží, zastavení na několika rozhledech, u skalnatého pobřeží s tuleni a pak cesta k pláži se žlutookými tučňáky – unikátní záležitost NZ. Vracíme se zpět z Otaga do Dunedinu. Dunedin je docela rozsáhlé přístavní město, s centrálním Oktaedrem (tvar komunikací v centru vytváří oktaedr), procházíme město tam a zpět, fotíme pár historických budov (hotel, nádraží), vidíme nejstarší lokomotivu Nového Zélandu (už jen 4 ks na světě, bohužel přes sklo nelze vyfotit). Dopňujeme zásoby benzínu a nějaké potraviny, vydáváme se podél East Coast po SH č.1 přes Milton a Balcluthu na silnici pojmenovanou South Scenic Route (vedoucí podél jižního pobřeží jižnéího ostrova) a asi po 30 km, u města Owaka sjíždíme směrem k pobřeží do kempu v New Heaven – krásný rodiný kemp, skvěle vybavený, u zálivu, super veliká písečná pláž se lvouny obrovskymi, je to neskutečný zážitek dívat se jim do očí tváří v tvář…

DEN 16. – TREK DO CASCADE SADDLE A CESTA NA EAST COAST (28.1.2008)

Ráno se snažíme vstát brzy, balíme, informujeme se na počasí (má se zatahovat a možná nic neuvidíme). Trek do Cascade Saddle, tj. z 450 m n.m. do 1843 m n.m. (okolo Pylonu), po cestě nabíráme pitnou vodu z potoka u vodopádu. Na vrcholu je špatné počasí, takže výlet do sedla balíme a otáčíme zpět k Aspiring Hut.
U chaty odpočíváme, děláme jídlo v chatě po dovolení se od správcové (zapomněli jsme v autě plynovou bombu), balíme stan a vracíme se podél řeky Matukituki River k autu (cesta na 2 hodiny, cestou míjíme stáda krav a ovcí).
Odjíždíme zpátky do Wanaky, zde se již nezastavujeme a rovnou pokračujeme směr East Coast po SH č.6, podél jezera Dunstan (v podstatě umělá vodní nádrž s elektrárnou), v okolí města Cromwell pozorujeme rozsáhlé vinice, sady třešní, broskví, meruněk a jiného ovoce, což nás zláká k nákupu u místního producenta. Kupujeme 4,5 kg meruněk druhé jakosti (i když nevíme jak vypadá první, meruňky jsou delikátní) za 9,95 NZD!, k tomu ještě nějakou mrkev a dáváme si první odměnu v podobě zmrzliny (Lenka má skvělou volbu). Pokračujeme dál skrz Cromwell (město ovoce, už víme proč J), dále směr Alexandra, těsně před ní odbočujeme na SH č.85 a dojíždíme před Ida Burn River, kde spíme na odpočívadle ve stanu. Pozn. významná část SH č.85 vede podél bývalé státní železnice (nyní již nefunkční pouze s pozustatky kolejiště, která dříve sloužila k osidlování a dopravě materiálu do vnitrozemí (hlavně kvůli zlatu).

DEN 15. – VÝLET K ASPIRING HUT (27.1.2008)

Ráno sprcha, dojezení čokoládového koláče, cesta do infocentra, odjezd do Mt. Aspiring National Park, z toho asi 28 km po šotolině přes asi 9 brodů, parkoviště, balení na hory, trek k Aspiring Hut (asi 2,25 hodiny) podél řeky nahoru, pralo slunce, docela utahaní, postavení stanu v kempu, procházka ke Shovel a Pearl Flat asi na 2 hodiny přes dva zavěšené mosty, večer tlachání s Němci, Lenuška od nich dostala čaj a oba pak jsme ujedli s německého ranečku trochu čokolády, večer přišla správkyně horské chaty, co tu žije sama půl roku v roce, vybrala od nás kempovné 5 NZD/osobu, řekla nám co a jak a hlavně, že se máme ráno zastavit pro předpověď počasí.

DEN 14. – CESTA DO WANAKY (26.1.2008)

Byli jsme moudřejší nebo možná komáři tentokráte na nás neměli chuť, a tak jsme se konečně pořádně dospali. Lenka tak dobře, že mně musela ráno v osm budit, což není obvyklé. Většinou je to naopak. Ráno u řeky daleko od lidí (kromě místních camperů v obytném přívěsu) je dokonalé. Výhled na velikány Mt. Tasman a Mt. Cook je nezapomenutelný. Balíme a zvedáme kotvy, vyrážíme směr jih. Cíl cesty je zatím nejistý, uvidíme kam dojedeme. Snídani jsme dali po cestě u Bruce Bay za městečkem Jacobs River.
První oficielní zastavení bylo u Lake Paringa (ledovcové jezero, zároveň i kemp DOC). Po krátké pauze odjíždíme k informačnímu centru v Haast Village, kde si prohlížíme velice pěknou výstavu zdejšího okolí včetně relikvií z původního osídlení, naučnou botanickou výstavu o typech zalesnění jižního ostrova, živé ukázky místních ryb. Je to fakt super, kdo pojedete na NZ určitě se zastavte. Odkláníme se od State Highway No.6 a pokračujeme podél pobřeží směrem k Jackson Bay. Pokoušíme se nalézt přístup k moři, ale trefujeme vždy pouze laguny podél moře. K moři se nedostáváme, škoda. Vracíme se na silnici č.6 a vyrážíme autem pokořit sedlo Haast Pass. Po cestě ještě zastavujeme u vodopádů Fantail Falls, které doopravdy objevujeme až po přebrodění řeky s ledovcovou vodou – brrr opravdu ledová voda (byla ale o hodně teplejší než potoky u Nelson Lakes). Sedlo Haast Pass přejíždíme tak rychle, že si to pomalu ani neuvědomujeme, a již míříme z kopce dolů k jezeru Wanaka. Zastavujeme ještě u jezírek Blue Pools u Makarora River, které jsou dokonalé modré díky reflexi světla v ledovcové vodě. Parádní záležitost, po cestě tam i zpět překonáváme vysutý most nad řekou Makarora, který není zrovna v super technickém stavu a docela se houpe. Sjíždíme k jezeru Wanaka, které je ze všech stran obklopeno horami (nejvyšší vrcholek má přes 3000 m). Je to úžasný pohled i z auta při objíždění jezera. Od jezera Wanaka se přes kopec přehupujeme k jezeru Hawea. Co se týká výhledů, nic si si s jezerem Wanaka nemusí závidět. Ojedinělá podívaná. Dojíždíme do městečka Wanaka, procházíme centrum a jdeme do internetové kavárny bez kafe. Po cestě zpět se zastavujeme pro nějaké základní potraviny a na místní „kolonádě pro turisty“ poprvé ochutnáváme smaženou rybu z fastfoodu za 6 NZD. Je vynikající, a tak to vypadá, že ji budeme mít k večeři častěji J. Odjíždíme z centra na okraj města a ubytování si zajišťujeme v kempu Top 10 Holiday Parks (údajně vyhlášené kempy pro svou kvalitu, za osobu platíme 15 NZD). Bylo na čase zavítat do kempu -sprcha s teplou vodou byla již nutná (možná proto kolem nás lítalo vždy tolik sandflies?!). Pereme za 2 dolary prádlo a už se těšíme, jak zas budeme chodit v čistém.. alespoň zase nějakou tu chvíli

DEN 13. – V LEDNU K LEDU (25.1.2008)

Brzy opouštíme kemp a vydáváme se na 130 km cestu po West Coast dolů. Cesta ubíhá příjemně, zastavujeme ve vesničce HariHari na internet (na PC s Windows 98 – docela historický zážitek, za který si člověk musí připlatit – 4NZD/30 min) a kupujeme i první novozélandské suvenýry. A hlavní program dne?
Dnes jsme došli k ledovcům Franc Josef a Fox Glacier v pohoří novozélandkých Southern Alps. Pivo by tu mělo správnou teplotu! Franc Josef má atraktivnější turistické výpravy po ledovci (my je ale neokusili – musíte se nechat vrtulníkem dopravit na ledovec a to je docela dost drahá záležitost). Ledovec Fox Glacier je rozsáhlejší, měří na délku 13 km a zaujímá plochu 36 km2. Dosahuje výšky cca 350m. Na ledovci Fox Glacier je zajímavé kromě jiného i to, že se jeho spodní pata nachází pouhých 250 m n.m., vrchol pak ve výšce 2800 m n.m. Zchladili jsme se chladným vzduchem proudícím zespod ledovce a jeli k jezeru Lake Matheson, kde se za pěkného počasí údajně zrcadlí nejvyšší hora Nového Zélandu – Mt. Cook. Pěkně sice bylo, ale na vrcholcích Alp se držela oblaka. Žádné zrcadlení v jezeře jsme tedy neviděli, ale i tak tam bylo u jezera hezky. Jeli jsme dál. Měli jsme tip, že stan máme postavit kousek od pláže Westcoastu. Na cestě tam zmizela nejdříve asfaltka, pak jsme projížděli zabušeným lesem, 12km dlouhou šotolinovou cestou plnou serpentýn. Konečně světlo a pláž! Místo příjemné k siestě (až na sandflies), ale pro stan jsme si nakonec zvolili místo u řeky, kousek od městečka Fox Glacier, s výhledem na tamní ledovec, na druhou nejvyšší horu Zélandu Mt. Tasman a samozřejmě na Mt. Cook. Večer odpluly mraky a před námi stanuly úžasné vrcholky. Kdyby nezapadlo slunce, zírali bychom na ně doteď J Kolem nás parkují obytné karavany. Původně jsme si mysleli, že se jedná o zámožnější turisty, ale nakonec se ukázalo, že jsou to moc příjemní místní Kiwies. Trošku jsme se snažili zdokonalit naši angličtinu konverzací, Lenka byla od Kiwies pochválena, o mně se raději nezmínili J Otázkou je, zdali budeme v noci opět bojovat s komáry. Doufáme, že budeme chytřejší než minulou noc.

DEN 12. – VRCHOLOVKA S PAPOUŠKY (24.1.2008)

Hádejte, komu se ráno nechce z vyhřátého pelíšku? Moc se Lence nedivte, v noci byla docela zima. Hory jsou hory, zvláště pokud je v noci jasno, což bylo. Vstáváme až o půl deváté, děláme snídani – jogurt s musli, k tomu se podává hořký čaj a jako příloha je sendvič s máslem, se sýrem a okurkou. Balíme stan a věci na trek. Vyrážíme zpět do vesničky Arthur´s Pass na parkoviště infocentra (744 m.n.m.). Pohorky na nohy a jde se. Před námi očekávaných 5 hodin chůze, z toho první dvě jen nahoru, směrem na vrchol Avalache Peak (1847 m.n.m.). V první půlhodině vymýšlíme básničku „Nahoru, dolu“:

Báseň: Nahoru, dolu
Složil: udřený turista na začátku několikahodinové cesty, ještě hodně moc pod vrcholem

Nahoru na horu,
nahoru, nahoru.
Na horu nahoru.

Vrchol a dolů,
Dolů do dolů.
Dolů, dolů.


Udýchaní a spocení z lezení po prudkém zalesněném kopci dolézáme turistu s velkým báglem na zádech. Před ním hned machrujeme, jak se nám jde snadno. Ještě že je krásně azuro, v dešti neradno vydávati se na tato místa. Chvíli s báglistou prohazujeme anglická slůvka. Je to Francouz z Lyonu. Vyměňujeme si dosud nejlepší zážitky z našich treků po Zélandě. Chvíli po tom, co vylezeme nad pásmo stromů se k nám přidají dva papoušci Kea. Prohlížejí si nás a hrdě nám ukazují své peří.. asi mají hlad. Krmit papoušky je zakázané, a tak si s nima můžeme jenom povídat. Stále lezeme nahoru. Odtud to je ještě kus nahoru, a pak už jenom nahoru na horu. Po dvou hodinách dřiny, potu a odříkání (ale pořád jsme šli nalehko oproti Frantíkovi) jsme na vrcholu. Homolkovi hadr – tohle jsou teprve panorámata! Míra vytahuje své vrcholové pivo a dělí se s Frantíkem a německým kolemjdoucím turistou. Scházíme do údolí, je to skoro o kolena, ale vydrželi jsme to. U auta chvilku odpočíváme a zpovídáme Čecha, co tu žije již 2 roky. Dostáváme několik dobrcýh tipů na výlety. Moc díky! Nabíráme pitnou vodu z pítka na vlakovém nádraží a odjíždíme zpět na West Coast. Odtud míříme podél pobřeží na jih do Hokitiky. Ve městečku Hokitika obdivujeme místní rukodělné maorské šperky ze zelených kamenů, kterým říkají „Jade“. Doplňujeme chybějící potraviny v místním New Worldu. Lenka si kupuje navíc i jablečný Cider J, já přidávám další platíčko hádejte čeho J. Odjíždíme z Hokitiky a opodál rozbalujeme stan - v kempu u jezera, cena 6 NZD/os. My jsme ale neplatili nic… Večeře a hajdy na kutě. Opět bojujeme s přesilou komárů, neúspěšně. Usínáme.

DEN 11. – PALAČINKY A HORY (23.1.2008)

Celou noc nám bouřící moře hučelo do uší, ale spát se dalo. Po probuzení rychle snídáme a balíme stan. Vyrážíme na prohlídku Palačinkových hor (Pancakes Rocks) na západním pobřeží Tasmánského moře. Je to botanicko geologický zážitek – palmy a skály přímo na pobřeží moře, opravdu vynikající podívaná, v hlavní roli zde excelují mořské vlny rozbíjející se o skály připomínající nalisované palačinky. Po asi dvou hodinách prohlídky odjíždíme dále podél západního pobřeží do města Greymouth (největší město na západním pobřeží). Je to milé městečko, takové klasicky roztahané. Tankujeme plnou a vyrážíme do hor – do Arthur´s Pass National Park. Je to cca 90 km od pobřeží, jedeme po 16% stoupání do sedla Arthur´s Pass, kde asi před sedmi lety dostavěli unikátní most dlouhý 440 m. Ne že by v sedle hor bylo mostu obyčejně třeba, ale zde eroze okolních svahů dosáhla takových rozměrů, že silnice nemohla vést ve svahu a bylo nutno vybudovat most pro vedení silnice „ve vzduchu“. Ze sedla sjíždíme do vesničky Arthur´s Pass Village – centrum národního parku. Navštěvujeme místní infocentrum – skvělá podíváná na výstavu hiostorických fotografií místních nadšenců z turisticko-alpinistického oddílu v letech 1890-1985. Dále jsou zde pěkně udělané modely okolních kopců s přehledným zobrazením turisticky nejzajmavějších míst. Hned před infocentrem baví lidi na tamním parkovišti roztomilý a hravý asi čtyřiceticentimetrový horský papoušek Kea, který nežije nikde jinde na světě než na jižním ostrově Nového Zélandu. Opouštíme infocentrum a vydáváme se na první odpolední trek, tedy spíše procházku, k místnímu největšímu vodopádu – Devils Punchbowl Falls – výška 131 m. Po návratu se vracíme do sedla nad vesnici a vycházíme na druhý trek – Temple Basin Ski Centre – místní centrum zimních lyžařských sportů. Tak trochu tomu nechceme věřit, že se zde lyžuje, protože v údolí se nachází jen prašné parkoviště. Žádné vleky, žádné kiosky, prostě nic. Vylézáme z údolí na kopec – cca 900 m převýšení a docházíme k několika chatám reprezentující zázemí ski areálu. Vleky – dřevěné kůly a na nich orezlé kladky svědčí o tom, že na léto se zde vše balí a prostě tu nic není J. Co tu ale je, tak to je překrásný výhled na štíty okolních hor, jejichž hřebeny sahají do výše až 2271 m – Mt. Rolleston. Pod hřebeny se často objevují zbytky ledovců či dosud neroztátého sněhu. Po dvou hodinách se vracíme zpět k autu a odjíždíme se ubytovat do nejbližšího kempu – Greyneys Shelter (zdarma na okraji silnice č.73 asi 6 km pod vesnicí Arthur´s Pass). Večeříme párky s fazolemi a píšeme deník. Dávám si pivo.

DEN 10. – PRŠÍ, PRŠÍ, PRŠÍ… (22.1.2008)

Ráno je deštivé, hory nad jezerem zmizely a jsou celé zahaleny v mracích. Potvrzuje se předpověď počasí, idylické slunečno skončilo. Snídáme, čekáme na menší deštík, abychom mohli sbalit stan. Odjíždíme k největšímu jezeru v parku Nelson Lakes, k jezeru Rotorua. Stále prší, občas jsou to potoky vody. Kotvíme auto u jezera, ale téměř vše je zahaleno bílými hustými mračny. Není vidět nic, co je dále než 100 m. Tím náš pobyt u Rotorua končí a pro špatné počasí se přemísťujeme o cca 130 km dál, do velkého přístavního města na západním pobřeží – do Westportu. Internet v infocentru, nákup v supráči New World. Déšť pomalu ustává. Vydáváme se cca 15 km za Westport na mys Cape Foulwind. Zde přestává pršet a na chvíli se dokonce ukázalo sluníčko. Moře je v odlivu, ale silný vítr vrhá vlny do tří až čtyřmetrových vln. Obdivujeme kolonii tuleňů (the Seals), kteří měli právě siestu, a pokračujeme pěšky podél pobřeží k tamnímu majáku. Vítr nabírá na síle, chtěl odnést i Míru – ještě že jsem ho držela J . Vyhlídky na moře jsou parádní, ale nadmíru silný vítr nám nedovoluje téměř žádné kochání nad mořskými panoramaty. Vyfoukaní se vracíme k autu, nasedáme a přesouváme se jižním směrem po západním pobřeží až do městečka Punakaiki. Zde je další národní park – Paparoa (palačinkové hory). Tak jak si je zítra dáme – s marmeládou nebo s jogurtem a čokoládou?
Nocujeme na silničním odpočívadle u řeky Punakaiki River hned za městečkem, nad námi se tyčí jedna palačinková skála. K večeři párečky a něco jako toustový tmavý chléb s diskontní slevou, jako příloha syrová zelenina a pivo. Jdeme na podvečerní procházku k Tasmánskému moři. Na západním pobřeží se opravdu nedá koupat.

DEN 9. – HURÁ, POBĚŽÍME OKOLO CELÉHO JEZERA ROTOITI ! (21.1.2008)

Na dnešní den byla hlášena změna počasí. Od rána se měla obloha zatahovat a přecházet do dešťů. Zejména nebylo doporučováno vydávat se na vrcholy místních hor, kde měly být deště intenzivní, na rozdíl od nižších poloh. Nechtělo se nám jen tak proflákat den, a tak jsem vymyslela super akci – oběhneme celé jezero Rotoiti. V deštíku se pěkně dýchá a že u běhu trochu zmokneme?! Míra mojí myšlenku podržel. Snídaně, zakoupení dalšího dne v námi okupovaném super kempu na Kerr Bay, naplnění kejmlbegu vodou a nějakou tou sladkou vzpruhou, a vybíháme. Trasu jsme odhadovali na nějakých 20-25 km. Jezero, upravené cestičky, buky. Tato idyla však netrvala dlouho. Eroze je velký problém celé této oblasti, a tak jsme zanedlouho přebíhali sutiny či přeskakovali vodou vymleté kořeny stromů. V jedné sutině jsme dokonce ztratili značení a na chvíli jsme se ocitli v kufru. Asi po hodince a půl jsme doběhli k Lakehead Hut (specielní chata pro turisty, kde může přespat až 30 lidí – samoobslužný systém topení i vaření). Nakoukli jsme dovnitř, zapsali se do tamní knihy návštěv a pokračovali dál. Cestu si zkracujeme s vědomím, že budeme brodit. Po chvíli se před námi objevuje řeka Travers River, která nemá most. Už víme, proč se chatě u této řeky říká Coldwater Hut. Kotníky jsme solidně podchladili. Když jsme se z tepelného šoku vzpamatovali, všimli jsme si, že hned za řekou zmizelo turistické značení. Chvíli jsme nedočkavě obcházeli vymleté suťové koryto řeky, ale pak jsme se vydali za Mírovým nosem. To se ukázalo jako správná volba a za pár okamžiků jsme běželi dál po turistické cestičce právě ke zmiňované Coldwater Hut (turistická chata pro přespání 6-ti osob, opět samoobslužný systém). Probíháme před chatou, tak čtyřicetiletý turista nám z chajdy s úsměvem mává. Máváme i my jemu a pokračujeme klusem dál. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, přeskočit přes kořeny stromů, přeběhnout vymletý kamenný potůček, nahoru, dolů… a tak pořád dokola. Po pravém boku stále nekončící jezero. Dvě hodiny běhu, dvě a půl hodiny.. náš cíl je ale stále daleko. Čas od času doplňujeme energii a odlehčujeme kejmlbegu. Potkáváme odbočku na vodopády Whisky Falls, které si nemůžeme nechat ujít – co kdyby tam opravdu tekla Whisky?! Netekla, ale pohled na třicetimetrový vodopád stál za to. Klušeme dál, až téměř na konec Lakeside Tracku – přes tři hodiny běhu. Před odbočkou na Mt. Robert Road přecházíme do chůze, ze které už nebylo návratu. Na prašné silnici nás – dvou pajdajících trosek – všímá hned první auto jedoucí dolů k jezeru. Samo nám nabízí svezení, čemuž nedokážeme odolat. Čtyři kilometry jízdy nám dodaly elánu, dokonce jsme se nechali kilometr před kempem vysadit a na místo jsme dorazili po svých, a to cca 4 hodiny po opuštění stanu. Těsně před kempem u nás zastavuje v protisměru jedoucí auto a stahuje okénko. Řidič na nás cosi volá. Chvíli mu nerozumíme, on pochopí a zpomalí svoji angličtinu. Byl to turista z Coldwater Hut, který nás poznal. Žasl, že už jsme v kempu, a vysekával nám poklonu. Nejsme si jistí, ale asi mluvil něco o tom, že jsme šílení.
Na závěr citace z místního průvodce o cestě okolo jezera Rotoiti - v překladu: „Protože je to dlouhá túra k ujití za jeden den, můžete si vybrat zkrácení trasy na polovinu využitím vodního taxi k Lakehead Hut nebo ke Coldwater Hut a jít odtud pěšky do Kerr Bay. Jednodenní cesta okolo jezera se odhaduje na 7 až 10 hodin.“ Naštěstí jsme tato fakta zjistili až po našem návratu do kempu J Odpoledne se vydáváme do města za internetem – jak jsme zjistili v infocentru, není tu (pouze pro ubytované v místním Backpackers). Zbytek dne trávíme relaxací, teprve odpoledne začíná pršet.

DEN 8. – NELSON LAKES – Lake Rotoiti (20.1.2008)

Ráno se probouzíme neobvykle pozdě – v 8:15. Asi se nám konečně podařilo přizpůsobit se místnímu času nebo to bylo tím, že nás tu noc neobtěžovali komáři. Snídáme, balíme a vyrážíme na St. Arnaud (městečko, které je vstupem do národního parku Nelson Lakes).
Už jsme hodně aklimatizovaní, což dokazuje fakt, že se tu i Míra cítí jako doma. Z parkoviště si to šinul v pravém jízdním pruhu až do doby, než na něj domorodec jedoucí v levém pruhu za ním zatroubil. Díky mu, zachránil nám život. Na naši pětiset metrové pouti protisměrem jsme nepotkali žádné auto, stejně tak jako na dvacetikilometrové trase do St. Arnaud.
Dorážíme na místo, parkujeme u místního infocentra. Promýšlíme jednodenní výlet a objednáváme spaní v kempu Kerr Bay na břehu jezera Rotoiti. Kolem něj se tyčí vysoké hory (cca 1400 m.n.m.). Velmi působivě a hrdě střeží jezero. My se vydáváme na horu Mt. Robert. Vyjíždíme autem po prašné pískové cestě Mt. Robert Road na parkoviště, odkud jdeme zdolat vrchol. Byla to hodinová dřina bukovým pralesem vzhůru, dále už jenom otevřený alpský terén a neuvěřitelné kochačky. Celá štreka nám trvala necelé 4 hodiny i s vrcholovou sváčou. Vracíme se k autu a odjíždíme do kempu se zcivilizovat. Servisní pozdní odpoledne z nás udělalo opět lidi – teplá sprcha, pračka, kuchyňka. Jenom ty muňky (Sand Flies) kdyby nebyly! Ty mrchy si nás najdou všude…

DEN 7. – Abel Tasman – poslední den (19.1.2008)

ZMĚNA PLÁNU
Ráno ještě před východem slunce (něco před šestou) se odehrál masakr! Všude kolem nás ve stanu byli komáři, (kteří se dovnitř dostali nám záhadným způsobem, protože síťky byly pečlivě zataženy), a tak jsem statečně vyrazil do boje. Odnesli to komáři i stan. Krvavé stopy po rozmazaných predátorech jsou nyní již jen vzpomínkou na nelítostnou řež. Kromě komárů zde ještě létaly kousavé muňky (tzv. flies), na které insekticidní přípravek Off za těžké prachy zde zakoupený vůbec nezabíral. Ty mrchy jsou všude, a tak se i přes horké ráno oblékáme do dlouhých nohavic a rukávů.
Dostáváme hlad. Jídlo nám už dost ubylo, zásoby jsme odhadli akorát. Jdeme vařit do místní velké kryté kuchyňky – prosklený altánek se třemi velkými dřezy uprostřed a nerezovými odkládacími deskami podél stěn. Po snídani se chystáme balit, ale místní správce kempu (typ ranger, 40 let, domorodec) nám říká, že moře je rozbouřené a vodní taxi by nás nemohlo vyzvednout z dnešního plánovaného cíle cesty, a tak nám prý nezbývá nic jiného, než se vrátit kus zpátky a zavolat si water-taxi z Awaroa Lodge. Nu což, bylo nám to trochu líto, ale nenadělali jsme s tím nic. Vítr byl oproti předchozím dnům opravdu silný a vlny až dvoumetrové. A tak jsme se vydali asi ¾ hodinovou procházkou na místo našeho taxíku. To jsme ještě netušili, že to nebude ledajaký taxík…

Představte si, že si jdete takhle po pláži… a najednou jdete po letišti. Ano, i to se může stát, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Viděli jsme ultralighty i ultramoderní vrtulník. Procházíte upravenými písečnými cestami a najednou vůně masíčka z grilu. Nebyl to sen?! Nebyl. Byla to plně obsazená výletní restauračka, do které už nikoho pro svou obsazenost nevpouštěli. Bylo za pět minut dvanáct. Kruté vystřízlivění ze snu?! Ani ne, protože jsme se uvelebili na 5 minut vzdálené pláži, kde jsme si vyvalovali šunky a čekali na vodního taxíka domluveného na 1:45.

WATER TAXI
Když se nachýlil čas odjezdu, nebylo lodě, která by nás přijela vyzvednout. Uklidňovala nás pouze dvojice baťůžkářek čekající na stejný spoj. Loď měla nakonec přes půl hodky sekeru, za což se údajně dává pizza jako omluva společnosti za zpoždění. Sundali jsme sandály a šup s bágly na zádech do půlmetrové hloubky, ze které se nasedalo do lodě. Loď byla asi pro 15 cestujících, měla pouze přední sklo jako polootevřená kajuta, jinak nic. Dostali jsme žluté záchranné vesty. Řidič taxíku se nám představil – jmenoval se Milan a jak později zjistili, jeho otec pochází z Opavy. Milan nás instruoval, kudy všude pojede, že nám zastaví u ostrova Tonga Island s tuleni (the seals) a zastavíme se i u pláže na Torent Bay. Celá trasa měřila cca. 25 km. A pak se také zmínil, že kdybychom potřebovali zastavit, máme mu říct a on to pro nás udělá. Nad touto větičkou jsme mávli rukou, usmáli se a jelo se. Nejdříve loď pomalu otočil, opatrně popojížděl od břehu. Pak to přišlo. Plyn! Ihned po opuštění zátoky a vyjetí na volné moře jsme se seznámili s pravými vlnami. Někdo se mohl cítit jako kamínek, když se hází žabky. Jiný se zase radoval, že si nestihnul dát oběd. Horská dráha hadr! Loď skákala v plné rychlosti z jedné vlny na druhou. A když přišla vlna tak obrovská, že by to snad ani loď nevydržela, musel pilot zpomalit. Skákali jsme na moři ve dvou až třímetrových propadech. Míra zezadu volal na pilota: „Faster! Faster!“ (překlad: „Zrychli! Zrychli!). Nás sedících vepředu to vyhazovalo do půlmetrové výšky ze sedaček a na naše tváře se drala podivná žlutozelená barva. Nemluvě o tom, jak byla levá polovina lodě zlita intenzivní slanou sprchou se šplouchnutím každé vlny. Celá trasa až do Marahau trvala něco okolo hodiny. Zastavovali jsme celkem dvakrát pro nabrání dalších pasažérů. Nutno podotknout, že později přistoupivší a na zadních sedadlech sedící (převážně děti s rodiči) byli po projetí několika vln totálně zlití. Brali to ovšem s humorem, protože toho dne bylo nádherné slunné počasí. Po přistání v Marahau přímo na vlek pro vožení lodí tažený malým traktorem nás čekal absurdní výlet v lodi po silnici, samozřejmě jsme jeli vlevo. Konečná stanice byly přímo před centrem společnosti provozující water taxi – Marahau-Water Taxis.
Pobrali jsme batohy a vydali se zpět na centrální parkoviště DOC na záčátku Abel-Tasman Treku. To bl závěr našeho prvního výletu na Novém Zélandě. Na parkovišti jsme pojedli a vydali se na cestu směrem k národnímu parku Nelson Lakes – cca. 150 km cesta. Po cestě jsme se zastavili v supermarketu doplnit potraviny, bylo dáno na mojí radu pořídit nějaké maso. Zakoupili jsme tedy vídeňské párečky, které k večeři fakt bodli. Nakonec jsme nedojeli do centra Nelson Lakes – St.Arnaud, ale zastavujeme při soumraku a stavíme stan na silničním odpočívadle uprostřed lesů, jak podotýkám „Somewhere in New Zealand“.