Snídanì, infocentrum v mìsteèku Lake Tekapo. Mraky se zaèínají stahovat. Výlet na Mt. John k moderní observatoøi. Pøes oblaènost nevidíme nic z krás v horizontu vzdálených Jižních Alp. Škoda, ale i tak si výlet užíváme. Za jasného, slunného poèasí je odtud možné vidìt zasnìžené vrcholky velehor, všechny je tu mùžete mít jako na dlani. My tak obdivujeme krásy místní vyprahlé stepi, blankytnì modrých jezer i jezírek – jedno z nich se jmenuje Mc Gregor, a tak vìnujeme vzpomínku na Kamèu, Grega a Áju. Jezero Tekapo bychom chtìli rozhodnì zažít v plné palbì a nechat se tu omámit pùsobivou harmonií kombinace tohoto rozlehlého jezera s panoramaty hor.
Bohužel poèasí má být i na další dny deštivé, a tak mizíme na východní pobøeží do mìsta Oamaru. Dostali jsme od Jíti a Martina typ, že prý zde lze spatøit na pláži tuèòáky, a to hlavnì veèer. Kolem sedmé dorážíme na místo. Obcházíme oamarské tuèòákové støedisko a tamní pláž. Zatím ani tuèòák. Jedeme se než se setmí kouknout do mìsta, na místo se vracíme pøed devátou, tedy v èase stmívání. Zaèínají se sem k našemu údivu sjíždìt turisti – místní, mladí, staøí, i Japonci. S posledními dovnitø vcházejícími tam vcházíme i my. Støedisko žije, je tu narváno, kolem nás jsou i poskoci s nápisem Staff. Dav nás dovede na tribunu, kde také usedáme, abychom tolik nevyènívali. Je nám trochu divné, že pøed tribunu nastupuje moderátor a zaèíná vyprávìt o životì modrých tuèòákù – nejmenších tuèòákù na svìtì (moc mu ale pøes huèící oceán a jazykovou bariéru nerozumíme). Pøi prùchodu do støediska po nás nikdo nic nechtìl, ale asi to platí mìsto, øíkáme si. Stmívá se. Nad tribunou se rozsvìcují lampy, jedna svítí i na domeèky tuèòáèí kolonie. V oceánu se objevuje první tuèòák.. i když mi Míra dlouhou dobu tvrdil, že je to kachna. Jsou opravdu tak malincí. Z vody vycházejí vždy ve skupinkách, pokud se jeden zpozdí, nìkdo ze skupinky na nìj vždy èeká. Velké pøílivové vlny je nìkdy spláchnou zpìt do oceánu, ale pak se tuèòákùm podaøí zachytit se na kameny. Vylézají na bøeh, trošku tìžkopádnì díky jejich plným bøíškùm s rybkami. Byli lovit a nesou domù potravu. Tak to dìlají každý den. Jsou plaší a domù se vrací vždy až se setmìním. Pøed tuèòáèí kolonií spolu ještì všichni chvíli štìbetají, pak se ale rozcházejí každý ke svému domeèku. Z tuèòáèích domeèkù zaèínají vybíhat tuèòáci – samièky. Hledají své sameèky. Nìco ve stylu: „Karle, kde jsi tak dlouho, dìcka už mají hlad.“ „No jo, Máòo, to víš, dneska byl oceán moc rozbouøenej a tìžko se plavalo..“. Když se ti dva sejdou, tøepou si navzájem o ploutvièky a dotýkají se zobáèky. Romantika hadr! Vidìli jsme okolo 70 modrých tuèòákù, to všechno bìhem pùl hodiny. Kolem desáté moderátor domluvil a lidi se zaèali rozcházet. Šli jsme i my. U východu, který je spoleèný se vchodem, jsme si všimli nápisu: ADULT 20,-NZD. Z èervenými tváøemi jsme utíkali k autu… S pocitem dobøe vykonané práce jsme ujeli z mìsta, nikde žádný kempík, a tak stan rozbalujeme na odpoèívadle u Highway 1.
Bohužel poèasí má být i na další dny deštivé, a tak mizíme na východní pobøeží do mìsta Oamaru. Dostali jsme od Jíti a Martina typ, že prý zde lze spatøit na pláži tuèòáky, a to hlavnì veèer. Kolem sedmé dorážíme na místo. Obcházíme oamarské tuèòákové støedisko a tamní pláž. Zatím ani tuèòák. Jedeme se než se setmí kouknout do mìsta, na místo se vracíme pøed devátou, tedy v èase stmívání. Zaèínají se sem k našemu údivu sjíždìt turisti – místní, mladí, staøí, i Japonci. S posledními dovnitø vcházejícími tam vcházíme i my. Støedisko žije, je tu narváno, kolem nás jsou i poskoci s nápisem Staff. Dav nás dovede na tribunu, kde také usedáme, abychom tolik nevyènívali. Je nám trochu divné, že pøed tribunu nastupuje moderátor a zaèíná vyprávìt o životì modrých tuèòákù – nejmenších tuèòákù na svìtì (moc mu ale pøes huèící oceán a jazykovou bariéru nerozumíme). Pøi prùchodu do støediska po nás nikdo nic nechtìl, ale asi to platí mìsto, øíkáme si. Stmívá se. Nad tribunou se rozsvìcují lampy, jedna svítí i na domeèky tuèòáèí kolonie. V oceánu se objevuje první tuèòák.. i když mi Míra dlouhou dobu tvrdil, že je to kachna. Jsou opravdu tak malincí. Z vody vycházejí vždy ve skupinkách, pokud se jeden zpozdí, nìkdo ze skupinky na nìj vždy èeká. Velké pøílivové vlny je nìkdy spláchnou zpìt do oceánu, ale pak se tuèòákùm podaøí zachytit se na kameny. Vylézají na bøeh, trošku tìžkopádnì díky jejich plným bøíškùm s rybkami. Byli lovit a nesou domù potravu. Tak to dìlají každý den. Jsou plaší a domù se vrací vždy až se setmìním. Pøed tuèòáèí kolonií spolu ještì všichni chvíli štìbetají, pak se ale rozcházejí každý ke svému domeèku. Z tuèòáèích domeèkù zaèínají vybíhat tuèòáci – samièky. Hledají své sameèky. Nìco ve stylu: „Karle, kde jsi tak dlouho, dìcka už mají hlad.“ „No jo, Máòo, to víš, dneska byl oceán moc rozbouøenej a tìžko se plavalo..“. Když se ti dva sejdou, tøepou si navzájem o ploutvièky a dotýkají se zobáèky. Romantika hadr! Vidìli jsme okolo 70 modrých tuèòákù, to všechno bìhem pùl hodiny. Kolem desáté moderátor domluvil a lidi se zaèali rozcházet. Šli jsme i my. U východu, který je spoleèný se vchodem, jsme si všimli nápisu: ADULT 20,-NZD. Z èervenými tváøemi jsme utíkali k autu… S pocitem dobøe vykonané práce jsme ujeli z mìsta, nikde žádný kempík, a tak stan rozbalujeme na odpoèívadle u Highway 1.
Žádné komentáře:
Okomentovat