ZMĚNA PLÁNU
Ráno ještě před východem slunce (něco před šestou) se odehrál masakr! Všude kolem nás ve stanu byli komáři, (kteří se dovnitř dostali nám záhadným způsobem, protože síťky byly pečlivě zataženy), a tak jsem statečně vyrazil do boje. Odnesli to komáři i stan. Krvavé stopy po rozmazaných predátorech jsou nyní již jen vzpomínkou na nelítostnou řež. Kromě komárů zde ještě létaly kousavé muňky (tzv. flies), na které insekticidní přípravek Off za těžké prachy zde zakoupený vůbec nezabíral. Ty mrchy jsou všude, a tak se i přes horké ráno oblékáme do dlouhých nohavic a rukávů.
Dostáváme hlad. Jídlo nám už dost ubylo, zásoby jsme odhadli akorát. Jdeme vařit do místní velké kryté kuchyňky – prosklený altánek se třemi velkými dřezy uprostřed a nerezovými odkládacími deskami podél stěn. Po snídani se chystáme balit, ale místní správce kempu (typ ranger, 40 let, domorodec) nám říká, že moře je rozbouřené a vodní taxi by nás nemohlo vyzvednout z dnešního plánovaného cíle cesty, a tak nám prý nezbývá nic jiného, než se vrátit kus zpátky a zavolat si water-taxi z Awaroa Lodge. Nu což, bylo nám to trochu líto, ale nenadělali jsme s tím nic. Vítr byl oproti předchozím dnům opravdu silný a vlny až dvoumetrové. A tak jsme se vydali asi ¾ hodinovou procházkou na místo našeho taxíku. To jsme ještě netušili, že to nebude ledajaký taxík…
Představte si, že si jdete takhle po pláži… a najednou jdete po letišti. Ano, i to se může stát, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Viděli jsme ultralighty i ultramoderní vrtulník. Procházíte upravenými písečnými cestami a najednou vůně masíčka z grilu. Nebyl to sen?! Nebyl. Byla to plně obsazená výletní restauračka, do které už nikoho pro svou obsazenost nevpouštěli. Bylo za pět minut dvanáct. Kruté vystřízlivění ze snu?! Ani ne, protože jsme se uvelebili na 5 minut vzdálené pláži, kde jsme si vyvalovali šunky a čekali na vodního taxíka domluveného na 1:45.
WATER TAXI
Když se nachýlil čas odjezdu, nebylo lodě, která by nás přijela vyzvednout. Uklidňovala nás pouze dvojice baťůžkářek čekající na stejný spoj. Loď měla nakonec přes půl hodky sekeru, za což se údajně dává pizza jako omluva společnosti za zpoždění. Sundali jsme sandály a šup s bágly na zádech do půlmetrové hloubky, ze které se nasedalo do lodě. Loď byla asi pro 15 cestujících, měla pouze přední sklo jako polootevřená kajuta, jinak nic. Dostali jsme žluté záchranné vesty. Řidič taxíku se nám představil – jmenoval se Milan a jak později zjistili, jeho otec pochází z Opavy. Milan nás instruoval, kudy všude pojede, že nám zastaví u ostrova Tonga Island s tuleni (the seals) a zastavíme se i u pláže na Torent Bay. Celá trasa měřila cca. 25 km. A pak se také zmínil, že kdybychom potřebovali zastavit, máme mu říct a on to pro nás udělá. Nad touto větičkou jsme mávli rukou, usmáli se a jelo se. Nejdříve loď pomalu otočil, opatrně popojížděl od břehu. Pak to přišlo. Plyn! Ihned po opuštění zátoky a vyjetí na volné moře jsme se seznámili s pravými vlnami. Někdo se mohl cítit jako kamínek, když se hází žabky. Jiný se zase radoval, že si nestihnul dát oběd. Horská dráha hadr! Loď skákala v plné rychlosti z jedné vlny na druhou. A když přišla vlna tak obrovská, že by to snad ani loď nevydržela, musel pilot zpomalit. Skákali jsme na moři ve dvou až třímetrových propadech. Míra zezadu volal na pilota: „Faster! Faster!“ (překlad: „Zrychli! Zrychli!). Nás sedících vepředu to vyhazovalo do půlmetrové výšky ze sedaček a na naše tváře se drala podivná žlutozelená barva. Nemluvě o tom, jak byla levá polovina lodě zlita intenzivní slanou sprchou se šplouchnutím každé vlny. Celá trasa až do Marahau trvala něco okolo hodiny. Zastavovali jsme celkem dvakrát pro nabrání dalších pasažérů. Nutno podotknout, že později přistoupivší a na zadních sedadlech sedící (převážně děti s rodiči) byli po projetí několika vln totálně zlití. Brali to ovšem s humorem, protože toho dne bylo nádherné slunné počasí. Po přistání v Marahau přímo na vlek pro vožení lodí tažený malým traktorem nás čekal absurdní výlet v lodi po silnici, samozřejmě jsme jeli vlevo. Konečná stanice byly přímo před centrem společnosti provozující water taxi – Marahau-Water Taxis.
Pobrali jsme batohy a vydali se zpět na centrální parkoviště DOC na záčátku Abel-Tasman Treku. To bl závěr našeho prvního výletu na Novém Zélandě. Na parkovišti jsme pojedli a vydali se na cestu směrem k národnímu parku Nelson Lakes – cca. 150 km cesta. Po cestě jsme se zastavili v supermarketu doplnit potraviny, bylo dáno na mojí radu pořídit nějaké maso. Zakoupili jsme tedy vídeňské párečky, které k večeři fakt bodli. Nakonec jsme nedojeli do centra Nelson Lakes – St.Arnaud, ale zastavujeme při soumraku a stavíme stan na silničním odpočívadle uprostřed lesů, jak podotýkám „Somewhere in New Zealand“.
Ráno ještě před východem slunce (něco před šestou) se odehrál masakr! Všude kolem nás ve stanu byli komáři, (kteří se dovnitř dostali nám záhadným způsobem, protože síťky byly pečlivě zataženy), a tak jsem statečně vyrazil do boje. Odnesli to komáři i stan. Krvavé stopy po rozmazaných predátorech jsou nyní již jen vzpomínkou na nelítostnou řež. Kromě komárů zde ještě létaly kousavé muňky (tzv. flies), na které insekticidní přípravek Off za těžké prachy zde zakoupený vůbec nezabíral. Ty mrchy jsou všude, a tak se i přes horké ráno oblékáme do dlouhých nohavic a rukávů.
Dostáváme hlad. Jídlo nám už dost ubylo, zásoby jsme odhadli akorát. Jdeme vařit do místní velké kryté kuchyňky – prosklený altánek se třemi velkými dřezy uprostřed a nerezovými odkládacími deskami podél stěn. Po snídani se chystáme balit, ale místní správce kempu (typ ranger, 40 let, domorodec) nám říká, že moře je rozbouřené a vodní taxi by nás nemohlo vyzvednout z dnešního plánovaného cíle cesty, a tak nám prý nezbývá nic jiného, než se vrátit kus zpátky a zavolat si water-taxi z Awaroa Lodge. Nu což, bylo nám to trochu líto, ale nenadělali jsme s tím nic. Vítr byl oproti předchozím dnům opravdu silný a vlny až dvoumetrové. A tak jsme se vydali asi ¾ hodinovou procházkou na místo našeho taxíku. To jsme ještě netušili, že to nebude ledajaký taxík…
Představte si, že si jdete takhle po pláži… a najednou jdete po letišti. Ano, i to se může stát, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Viděli jsme ultralighty i ultramoderní vrtulník. Procházíte upravenými písečnými cestami a najednou vůně masíčka z grilu. Nebyl to sen?! Nebyl. Byla to plně obsazená výletní restauračka, do které už nikoho pro svou obsazenost nevpouštěli. Bylo za pět minut dvanáct. Kruté vystřízlivění ze snu?! Ani ne, protože jsme se uvelebili na 5 minut vzdálené pláži, kde jsme si vyvalovali šunky a čekali na vodního taxíka domluveného na 1:45.
WATER TAXI
Když se nachýlil čas odjezdu, nebylo lodě, která by nás přijela vyzvednout. Uklidňovala nás pouze dvojice baťůžkářek čekající na stejný spoj. Loď měla nakonec přes půl hodky sekeru, za což se údajně dává pizza jako omluva společnosti za zpoždění. Sundali jsme sandály a šup s bágly na zádech do půlmetrové hloubky, ze které se nasedalo do lodě. Loď byla asi pro 15 cestujících, měla pouze přední sklo jako polootevřená kajuta, jinak nic. Dostali jsme žluté záchranné vesty. Řidič taxíku se nám představil – jmenoval se Milan a jak později zjistili, jeho otec pochází z Opavy. Milan nás instruoval, kudy všude pojede, že nám zastaví u ostrova Tonga Island s tuleni (the seals) a zastavíme se i u pláže na Torent Bay. Celá trasa měřila cca. 25 km. A pak se také zmínil, že kdybychom potřebovali zastavit, máme mu říct a on to pro nás udělá. Nad touto větičkou jsme mávli rukou, usmáli se a jelo se. Nejdříve loď pomalu otočil, opatrně popojížděl od břehu. Pak to přišlo. Plyn! Ihned po opuštění zátoky a vyjetí na volné moře jsme se seznámili s pravými vlnami. Někdo se mohl cítit jako kamínek, když se hází žabky. Jiný se zase radoval, že si nestihnul dát oběd. Horská dráha hadr! Loď skákala v plné rychlosti z jedné vlny na druhou. A když přišla vlna tak obrovská, že by to snad ani loď nevydržela, musel pilot zpomalit. Skákali jsme na moři ve dvou až třímetrových propadech. Míra zezadu volal na pilota: „Faster! Faster!“ (překlad: „Zrychli! Zrychli!). Nás sedících vepředu to vyhazovalo do půlmetrové výšky ze sedaček a na naše tváře se drala podivná žlutozelená barva. Nemluvě o tom, jak byla levá polovina lodě zlita intenzivní slanou sprchou se šplouchnutím každé vlny. Celá trasa až do Marahau trvala něco okolo hodiny. Zastavovali jsme celkem dvakrát pro nabrání dalších pasažérů. Nutno podotknout, že později přistoupivší a na zadních sedadlech sedící (převážně děti s rodiči) byli po projetí několika vln totálně zlití. Brali to ovšem s humorem, protože toho dne bylo nádherné slunné počasí. Po přistání v Marahau přímo na vlek pro vožení lodí tažený malým traktorem nás čekal absurdní výlet v lodi po silnici, samozřejmě jsme jeli vlevo. Konečná stanice byly přímo před centrem společnosti provozující water taxi – Marahau-Water Taxis.
Pobrali jsme batohy a vydali se zpět na centrální parkoviště DOC na záčátku Abel-Tasman Treku. To bl závěr našeho prvního výletu na Novém Zélandě. Na parkovišti jsme pojedli a vydali se na cestu směrem k národnímu parku Nelson Lakes – cca. 150 km cesta. Po cestě jsme se zastavili v supermarketu doplnit potraviny, bylo dáno na mojí radu pořídit nějaké maso. Zakoupili jsme tedy vídeňské párečky, které k večeři fakt bodli. Nakonec jsme nedojeli do centra Nelson Lakes – St.Arnaud, ale zastavujeme při soumraku a stavíme stan na silničním odpočívadle uprostřed lesů, jak podotýkám „Somewhere in New Zealand“.
Žádné komentáře:
Okomentovat