DEN 17. – WILDLIFE NA EAST COAST (29.1.2008)

Ráno odjíždíme dále po SH č.85 do Runfurley, kde nakupujeme ovoce a zeleninu a pokoušíme se sehnat baterii do dálkového ovládání zamykání k autu (baterii nemají i když mají asi 10 000 jiných baterií), pokračujeme po SH č.85 až do Palmerstonu. Zde se napojujeme na SH č.1 a míříme rovnou do Dunedinu. Provoz houstne (potkáváme více než 1 auto z 10 km J) – míříme do města. Prozatím ho jen projíždíme a vydáváme se na poloostrov Otago, kde navštěvujeme kolonii albatrosů, a pak vrchol dne – kolonii tuleňů a jednoho tučňáka (měla to být taky kolonie J). Tuleni a tučňáci jsou atrakcí, kterou je možno vidět pouze po zaplacení 45 NZD/osobu – čeká Vás projížďka terénním autíčkem po ranči na pobřeží, zastavení na několika rozhledech, u skalnatého pobřeží s tuleni a pak cesta k pláži se žlutookými tučňáky – unikátní záležitost NZ. Vracíme se zpět z Otaga do Dunedinu. Dunedin je docela rozsáhlé přístavní město, s centrálním Oktaedrem (tvar komunikací v centru vytváří oktaedr), procházíme město tam a zpět, fotíme pár historických budov (hotel, nádraží), vidíme nejstarší lokomotivu Nového Zélandu (už jen 4 ks na světě, bohužel přes sklo nelze vyfotit). Dopňujeme zásoby benzínu a nějaké potraviny, vydáváme se podél East Coast po SH č.1 přes Milton a Balcluthu na silnici pojmenovanou South Scenic Route (vedoucí podél jižního pobřeží jižnéího ostrova) a asi po 30 km, u města Owaka sjíždíme směrem k pobřeží do kempu v New Heaven – krásný rodiný kemp, skvěle vybavený, u zálivu, super veliká písečná pláž se lvouny obrovskymi, je to neskutečný zážitek dívat se jim do očí tváří v tvář…

DEN 16. – TREK DO CASCADE SADDLE A CESTA NA EAST COAST (28.1.2008)

Ráno se snažíme vstát brzy, balíme, informujeme se na počasí (má se zatahovat a možná nic neuvidíme). Trek do Cascade Saddle, tj. z 450 m n.m. do 1843 m n.m. (okolo Pylonu), po cestě nabíráme pitnou vodu z potoka u vodopádu. Na vrcholu je špatné počasí, takže výlet do sedla balíme a otáčíme zpět k Aspiring Hut.
U chaty odpočíváme, děláme jídlo v chatě po dovolení se od správcové (zapomněli jsme v autě plynovou bombu), balíme stan a vracíme se podél řeky Matukituki River k autu (cesta na 2 hodiny, cestou míjíme stáda krav a ovcí).
Odjíždíme zpátky do Wanaky, zde se již nezastavujeme a rovnou pokračujeme směr East Coast po SH č.6, podél jezera Dunstan (v podstatě umělá vodní nádrž s elektrárnou), v okolí města Cromwell pozorujeme rozsáhlé vinice, sady třešní, broskví, meruněk a jiného ovoce, což nás zláká k nákupu u místního producenta. Kupujeme 4,5 kg meruněk druhé jakosti (i když nevíme jak vypadá první, meruňky jsou delikátní) za 9,95 NZD!, k tomu ještě nějakou mrkev a dáváme si první odměnu v podobě zmrzliny (Lenka má skvělou volbu). Pokračujeme dál skrz Cromwell (město ovoce, už víme proč J), dále směr Alexandra, těsně před ní odbočujeme na SH č.85 a dojíždíme před Ida Burn River, kde spíme na odpočívadle ve stanu. Pozn. významná část SH č.85 vede podél bývalé státní železnice (nyní již nefunkční pouze s pozustatky kolejiště, která dříve sloužila k osidlování a dopravě materiálu do vnitrozemí (hlavně kvůli zlatu).

DEN 15. – VÝLET K ASPIRING HUT (27.1.2008)

Ráno sprcha, dojezení čokoládového koláče, cesta do infocentra, odjezd do Mt. Aspiring National Park, z toho asi 28 km po šotolině přes asi 9 brodů, parkoviště, balení na hory, trek k Aspiring Hut (asi 2,25 hodiny) podél řeky nahoru, pralo slunce, docela utahaní, postavení stanu v kempu, procházka ke Shovel a Pearl Flat asi na 2 hodiny přes dva zavěšené mosty, večer tlachání s Němci, Lenuška od nich dostala čaj a oba pak jsme ujedli s německého ranečku trochu čokolády, večer přišla správkyně horské chaty, co tu žije sama půl roku v roce, vybrala od nás kempovné 5 NZD/osobu, řekla nám co a jak a hlavně, že se máme ráno zastavit pro předpověď počasí.

DEN 14. – CESTA DO WANAKY (26.1.2008)

Byli jsme moudřejší nebo možná komáři tentokráte na nás neměli chuť, a tak jsme se konečně pořádně dospali. Lenka tak dobře, že mně musela ráno v osm budit, což není obvyklé. Většinou je to naopak. Ráno u řeky daleko od lidí (kromě místních camperů v obytném přívěsu) je dokonalé. Výhled na velikány Mt. Tasman a Mt. Cook je nezapomenutelný. Balíme a zvedáme kotvy, vyrážíme směr jih. Cíl cesty je zatím nejistý, uvidíme kam dojedeme. Snídani jsme dali po cestě u Bruce Bay za městečkem Jacobs River.
První oficielní zastavení bylo u Lake Paringa (ledovcové jezero, zároveň i kemp DOC). Po krátké pauze odjíždíme k informačnímu centru v Haast Village, kde si prohlížíme velice pěknou výstavu zdejšího okolí včetně relikvií z původního osídlení, naučnou botanickou výstavu o typech zalesnění jižního ostrova, živé ukázky místních ryb. Je to fakt super, kdo pojedete na NZ určitě se zastavte. Odkláníme se od State Highway No.6 a pokračujeme podél pobřeží směrem k Jackson Bay. Pokoušíme se nalézt přístup k moři, ale trefujeme vždy pouze laguny podél moře. K moři se nedostáváme, škoda. Vracíme se na silnici č.6 a vyrážíme autem pokořit sedlo Haast Pass. Po cestě ještě zastavujeme u vodopádů Fantail Falls, které doopravdy objevujeme až po přebrodění řeky s ledovcovou vodou – brrr opravdu ledová voda (byla ale o hodně teplejší než potoky u Nelson Lakes). Sedlo Haast Pass přejíždíme tak rychle, že si to pomalu ani neuvědomujeme, a již míříme z kopce dolů k jezeru Wanaka. Zastavujeme ještě u jezírek Blue Pools u Makarora River, které jsou dokonalé modré díky reflexi světla v ledovcové vodě. Parádní záležitost, po cestě tam i zpět překonáváme vysutý most nad řekou Makarora, který není zrovna v super technickém stavu a docela se houpe. Sjíždíme k jezeru Wanaka, které je ze všech stran obklopeno horami (nejvyšší vrcholek má přes 3000 m). Je to úžasný pohled i z auta při objíždění jezera. Od jezera Wanaka se přes kopec přehupujeme k jezeru Hawea. Co se týká výhledů, nic si si s jezerem Wanaka nemusí závidět. Ojedinělá podívaná. Dojíždíme do městečka Wanaka, procházíme centrum a jdeme do internetové kavárny bez kafe. Po cestě zpět se zastavujeme pro nějaké základní potraviny a na místní „kolonádě pro turisty“ poprvé ochutnáváme smaženou rybu z fastfoodu za 6 NZD. Je vynikající, a tak to vypadá, že ji budeme mít k večeři častěji J. Odjíždíme z centra na okraj města a ubytování si zajišťujeme v kempu Top 10 Holiday Parks (údajně vyhlášené kempy pro svou kvalitu, za osobu platíme 15 NZD). Bylo na čase zavítat do kempu -sprcha s teplou vodou byla již nutná (možná proto kolem nás lítalo vždy tolik sandflies?!). Pereme za 2 dolary prádlo a už se těšíme, jak zas budeme chodit v čistém.. alespoň zase nějakou tu chvíli

DEN 13. – V LEDNU K LEDU (25.1.2008)

Brzy opouštíme kemp a vydáváme se na 130 km cestu po West Coast dolů. Cesta ubíhá příjemně, zastavujeme ve vesničce HariHari na internet (na PC s Windows 98 – docela historický zážitek, za který si člověk musí připlatit – 4NZD/30 min) a kupujeme i první novozélandské suvenýry. A hlavní program dne?
Dnes jsme došli k ledovcům Franc Josef a Fox Glacier v pohoří novozélandkých Southern Alps. Pivo by tu mělo správnou teplotu! Franc Josef má atraktivnější turistické výpravy po ledovci (my je ale neokusili – musíte se nechat vrtulníkem dopravit na ledovec a to je docela dost drahá záležitost). Ledovec Fox Glacier je rozsáhlejší, měří na délku 13 km a zaujímá plochu 36 km2. Dosahuje výšky cca 350m. Na ledovci Fox Glacier je zajímavé kromě jiného i to, že se jeho spodní pata nachází pouhých 250 m n.m., vrchol pak ve výšce 2800 m n.m. Zchladili jsme se chladným vzduchem proudícím zespod ledovce a jeli k jezeru Lake Matheson, kde se za pěkného počasí údajně zrcadlí nejvyšší hora Nového Zélandu – Mt. Cook. Pěkně sice bylo, ale na vrcholcích Alp se držela oblaka. Žádné zrcadlení v jezeře jsme tedy neviděli, ale i tak tam bylo u jezera hezky. Jeli jsme dál. Měli jsme tip, že stan máme postavit kousek od pláže Westcoastu. Na cestě tam zmizela nejdříve asfaltka, pak jsme projížděli zabušeným lesem, 12km dlouhou šotolinovou cestou plnou serpentýn. Konečně světlo a pláž! Místo příjemné k siestě (až na sandflies), ale pro stan jsme si nakonec zvolili místo u řeky, kousek od městečka Fox Glacier, s výhledem na tamní ledovec, na druhou nejvyšší horu Zélandu Mt. Tasman a samozřejmě na Mt. Cook. Večer odpluly mraky a před námi stanuly úžasné vrcholky. Kdyby nezapadlo slunce, zírali bychom na ně doteď J Kolem nás parkují obytné karavany. Původně jsme si mysleli, že se jedná o zámožnější turisty, ale nakonec se ukázalo, že jsou to moc příjemní místní Kiwies. Trošku jsme se snažili zdokonalit naši angličtinu konverzací, Lenka byla od Kiwies pochválena, o mně se raději nezmínili J Otázkou je, zdali budeme v noci opět bojovat s komáry. Doufáme, že budeme chytřejší než minulou noc.

DEN 12. – VRCHOLOVKA S PAPOUŠKY (24.1.2008)

Hádejte, komu se ráno nechce z vyhřátého pelíšku? Moc se Lence nedivte, v noci byla docela zima. Hory jsou hory, zvláště pokud je v noci jasno, což bylo. Vstáváme až o půl deváté, děláme snídani – jogurt s musli, k tomu se podává hořký čaj a jako příloha je sendvič s máslem, se sýrem a okurkou. Balíme stan a věci na trek. Vyrážíme zpět do vesničky Arthur´s Pass na parkoviště infocentra (744 m.n.m.). Pohorky na nohy a jde se. Před námi očekávaných 5 hodin chůze, z toho první dvě jen nahoru, směrem na vrchol Avalache Peak (1847 m.n.m.). V první půlhodině vymýšlíme básničku „Nahoru, dolu“:

Báseň: Nahoru, dolu
Složil: udřený turista na začátku několikahodinové cesty, ještě hodně moc pod vrcholem

Nahoru na horu,
nahoru, nahoru.
Na horu nahoru.

Vrchol a dolů,
Dolů do dolů.
Dolů, dolů.


Udýchaní a spocení z lezení po prudkém zalesněném kopci dolézáme turistu s velkým báglem na zádech. Před ním hned machrujeme, jak se nám jde snadno. Ještě že je krásně azuro, v dešti neradno vydávati se na tato místa. Chvíli s báglistou prohazujeme anglická slůvka. Je to Francouz z Lyonu. Vyměňujeme si dosud nejlepší zážitky z našich treků po Zélandě. Chvíli po tom, co vylezeme nad pásmo stromů se k nám přidají dva papoušci Kea. Prohlížejí si nás a hrdě nám ukazují své peří.. asi mají hlad. Krmit papoušky je zakázané, a tak si s nima můžeme jenom povídat. Stále lezeme nahoru. Odtud to je ještě kus nahoru, a pak už jenom nahoru na horu. Po dvou hodinách dřiny, potu a odříkání (ale pořád jsme šli nalehko oproti Frantíkovi) jsme na vrcholu. Homolkovi hadr – tohle jsou teprve panorámata! Míra vytahuje své vrcholové pivo a dělí se s Frantíkem a německým kolemjdoucím turistou. Scházíme do údolí, je to skoro o kolena, ale vydrželi jsme to. U auta chvilku odpočíváme a zpovídáme Čecha, co tu žije již 2 roky. Dostáváme několik dobrcýh tipů na výlety. Moc díky! Nabíráme pitnou vodu z pítka na vlakovém nádraží a odjíždíme zpět na West Coast. Odtud míříme podél pobřeží na jih do Hokitiky. Ve městečku Hokitika obdivujeme místní rukodělné maorské šperky ze zelených kamenů, kterým říkají „Jade“. Doplňujeme chybějící potraviny v místním New Worldu. Lenka si kupuje navíc i jablečný Cider J, já přidávám další platíčko hádejte čeho J. Odjíždíme z Hokitiky a opodál rozbalujeme stan - v kempu u jezera, cena 6 NZD/os. My jsme ale neplatili nic… Večeře a hajdy na kutě. Opět bojujeme s přesilou komárů, neúspěšně. Usínáme.

DEN 11. – PALAČINKY A HORY (23.1.2008)

Celou noc nám bouřící moře hučelo do uší, ale spát se dalo. Po probuzení rychle snídáme a balíme stan. Vyrážíme na prohlídku Palačinkových hor (Pancakes Rocks) na západním pobřeží Tasmánského moře. Je to botanicko geologický zážitek – palmy a skály přímo na pobřeží moře, opravdu vynikající podívaná, v hlavní roli zde excelují mořské vlny rozbíjející se o skály připomínající nalisované palačinky. Po asi dvou hodinách prohlídky odjíždíme dále podél západního pobřeží do města Greymouth (největší město na západním pobřeží). Je to milé městečko, takové klasicky roztahané. Tankujeme plnou a vyrážíme do hor – do Arthur´s Pass National Park. Je to cca 90 km od pobřeží, jedeme po 16% stoupání do sedla Arthur´s Pass, kde asi před sedmi lety dostavěli unikátní most dlouhý 440 m. Ne že by v sedle hor bylo mostu obyčejně třeba, ale zde eroze okolních svahů dosáhla takových rozměrů, že silnice nemohla vést ve svahu a bylo nutno vybudovat most pro vedení silnice „ve vzduchu“. Ze sedla sjíždíme do vesničky Arthur´s Pass Village – centrum národního parku. Navštěvujeme místní infocentrum – skvělá podíváná na výstavu hiostorických fotografií místních nadšenců z turisticko-alpinistického oddílu v letech 1890-1985. Dále jsou zde pěkně udělané modely okolních kopců s přehledným zobrazením turisticky nejzajmavějších míst. Hned před infocentrem baví lidi na tamním parkovišti roztomilý a hravý asi čtyřiceticentimetrový horský papoušek Kea, který nežije nikde jinde na světě než na jižním ostrově Nového Zélandu. Opouštíme infocentrum a vydáváme se na první odpolední trek, tedy spíše procházku, k místnímu největšímu vodopádu – Devils Punchbowl Falls – výška 131 m. Po návratu se vracíme do sedla nad vesnici a vycházíme na druhý trek – Temple Basin Ski Centre – místní centrum zimních lyžařských sportů. Tak trochu tomu nechceme věřit, že se zde lyžuje, protože v údolí se nachází jen prašné parkoviště. Žádné vleky, žádné kiosky, prostě nic. Vylézáme z údolí na kopec – cca 900 m převýšení a docházíme k několika chatám reprezentující zázemí ski areálu. Vleky – dřevěné kůly a na nich orezlé kladky svědčí o tom, že na léto se zde vše balí a prostě tu nic není J. Co tu ale je, tak to je překrásný výhled na štíty okolních hor, jejichž hřebeny sahají do výše až 2271 m – Mt. Rolleston. Pod hřebeny se často objevují zbytky ledovců či dosud neroztátého sněhu. Po dvou hodinách se vracíme zpět k autu a odjíždíme se ubytovat do nejbližšího kempu – Greyneys Shelter (zdarma na okraji silnice č.73 asi 6 km pod vesnicí Arthur´s Pass). Večeříme párky s fazolemi a píšeme deník. Dávám si pivo.

DEN 10. – PRŠÍ, PRŠÍ, PRŠÍ… (22.1.2008)

Ráno je deštivé, hory nad jezerem zmizely a jsou celé zahaleny v mracích. Potvrzuje se předpověď počasí, idylické slunečno skončilo. Snídáme, čekáme na menší deštík, abychom mohli sbalit stan. Odjíždíme k největšímu jezeru v parku Nelson Lakes, k jezeru Rotorua. Stále prší, občas jsou to potoky vody. Kotvíme auto u jezera, ale téměř vše je zahaleno bílými hustými mračny. Není vidět nic, co je dále než 100 m. Tím náš pobyt u Rotorua končí a pro špatné počasí se přemísťujeme o cca 130 km dál, do velkého přístavního města na západním pobřeží – do Westportu. Internet v infocentru, nákup v supráči New World. Déšť pomalu ustává. Vydáváme se cca 15 km za Westport na mys Cape Foulwind. Zde přestává pršet a na chvíli se dokonce ukázalo sluníčko. Moře je v odlivu, ale silný vítr vrhá vlny do tří až čtyřmetrových vln. Obdivujeme kolonii tuleňů (the Seals), kteří měli právě siestu, a pokračujeme pěšky podél pobřeží k tamnímu majáku. Vítr nabírá na síle, chtěl odnést i Míru – ještě že jsem ho držela J . Vyhlídky na moře jsou parádní, ale nadmíru silný vítr nám nedovoluje téměř žádné kochání nad mořskými panoramaty. Vyfoukaní se vracíme k autu, nasedáme a přesouváme se jižním směrem po západním pobřeží až do městečka Punakaiki. Zde je další národní park – Paparoa (palačinkové hory). Tak jak si je zítra dáme – s marmeládou nebo s jogurtem a čokoládou?
Nocujeme na silničním odpočívadle u řeky Punakaiki River hned za městečkem, nad námi se tyčí jedna palačinková skála. K večeři párečky a něco jako toustový tmavý chléb s diskontní slevou, jako příloha syrová zelenina a pivo. Jdeme na podvečerní procházku k Tasmánskému moři. Na západním pobřeží se opravdu nedá koupat.

DEN 9. – HURÁ, POBĚŽÍME OKOLO CELÉHO JEZERA ROTOITI ! (21.1.2008)

Na dnešní den byla hlášena změna počasí. Od rána se měla obloha zatahovat a přecházet do dešťů. Zejména nebylo doporučováno vydávat se na vrcholy místních hor, kde měly být deště intenzivní, na rozdíl od nižších poloh. Nechtělo se nám jen tak proflákat den, a tak jsem vymyslela super akci – oběhneme celé jezero Rotoiti. V deštíku se pěkně dýchá a že u běhu trochu zmokneme?! Míra mojí myšlenku podržel. Snídaně, zakoupení dalšího dne v námi okupovaném super kempu na Kerr Bay, naplnění kejmlbegu vodou a nějakou tou sladkou vzpruhou, a vybíháme. Trasu jsme odhadovali na nějakých 20-25 km. Jezero, upravené cestičky, buky. Tato idyla však netrvala dlouho. Eroze je velký problém celé této oblasti, a tak jsme zanedlouho přebíhali sutiny či přeskakovali vodou vymleté kořeny stromů. V jedné sutině jsme dokonce ztratili značení a na chvíli jsme se ocitli v kufru. Asi po hodince a půl jsme doběhli k Lakehead Hut (specielní chata pro turisty, kde může přespat až 30 lidí – samoobslužný systém topení i vaření). Nakoukli jsme dovnitř, zapsali se do tamní knihy návštěv a pokračovali dál. Cestu si zkracujeme s vědomím, že budeme brodit. Po chvíli se před námi objevuje řeka Travers River, která nemá most. Už víme, proč se chatě u této řeky říká Coldwater Hut. Kotníky jsme solidně podchladili. Když jsme se z tepelného šoku vzpamatovali, všimli jsme si, že hned za řekou zmizelo turistické značení. Chvíli jsme nedočkavě obcházeli vymleté suťové koryto řeky, ale pak jsme se vydali za Mírovým nosem. To se ukázalo jako správná volba a za pár okamžiků jsme běželi dál po turistické cestičce právě ke zmiňované Coldwater Hut (turistická chata pro přespání 6-ti osob, opět samoobslužný systém). Probíháme před chatou, tak čtyřicetiletý turista nám z chajdy s úsměvem mává. Máváme i my jemu a pokračujeme klusem dál. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, přeskočit přes kořeny stromů, přeběhnout vymletý kamenný potůček, nahoru, dolů… a tak pořád dokola. Po pravém boku stále nekončící jezero. Dvě hodiny běhu, dvě a půl hodiny.. náš cíl je ale stále daleko. Čas od času doplňujeme energii a odlehčujeme kejmlbegu. Potkáváme odbočku na vodopády Whisky Falls, které si nemůžeme nechat ujít – co kdyby tam opravdu tekla Whisky?! Netekla, ale pohled na třicetimetrový vodopád stál za to. Klušeme dál, až téměř na konec Lakeside Tracku – přes tři hodiny běhu. Před odbočkou na Mt. Robert Road přecházíme do chůze, ze které už nebylo návratu. Na prašné silnici nás – dvou pajdajících trosek – všímá hned první auto jedoucí dolů k jezeru. Samo nám nabízí svezení, čemuž nedokážeme odolat. Čtyři kilometry jízdy nám dodaly elánu, dokonce jsme se nechali kilometr před kempem vysadit a na místo jsme dorazili po svých, a to cca 4 hodiny po opuštění stanu. Těsně před kempem u nás zastavuje v protisměru jedoucí auto a stahuje okénko. Řidič na nás cosi volá. Chvíli mu nerozumíme, on pochopí a zpomalí svoji angličtinu. Byl to turista z Coldwater Hut, který nás poznal. Žasl, že už jsme v kempu, a vysekával nám poklonu. Nejsme si jistí, ale asi mluvil něco o tom, že jsme šílení.
Na závěr citace z místního průvodce o cestě okolo jezera Rotoiti - v překladu: „Protože je to dlouhá túra k ujití za jeden den, můžete si vybrat zkrácení trasy na polovinu využitím vodního taxi k Lakehead Hut nebo ke Coldwater Hut a jít odtud pěšky do Kerr Bay. Jednodenní cesta okolo jezera se odhaduje na 7 až 10 hodin.“ Naštěstí jsme tato fakta zjistili až po našem návratu do kempu J Odpoledne se vydáváme do města za internetem – jak jsme zjistili v infocentru, není tu (pouze pro ubytované v místním Backpackers). Zbytek dne trávíme relaxací, teprve odpoledne začíná pršet.

DEN 8. – NELSON LAKES – Lake Rotoiti (20.1.2008)

Ráno se probouzíme neobvykle pozdě – v 8:15. Asi se nám konečně podařilo přizpůsobit se místnímu času nebo to bylo tím, že nás tu noc neobtěžovali komáři. Snídáme, balíme a vyrážíme na St. Arnaud (městečko, které je vstupem do národního parku Nelson Lakes).
Už jsme hodně aklimatizovaní, což dokazuje fakt, že se tu i Míra cítí jako doma. Z parkoviště si to šinul v pravém jízdním pruhu až do doby, než na něj domorodec jedoucí v levém pruhu za ním zatroubil. Díky mu, zachránil nám život. Na naši pětiset metrové pouti protisměrem jsme nepotkali žádné auto, stejně tak jako na dvacetikilometrové trase do St. Arnaud.
Dorážíme na místo, parkujeme u místního infocentra. Promýšlíme jednodenní výlet a objednáváme spaní v kempu Kerr Bay na břehu jezera Rotoiti. Kolem něj se tyčí vysoké hory (cca 1400 m.n.m.). Velmi působivě a hrdě střeží jezero. My se vydáváme na horu Mt. Robert. Vyjíždíme autem po prašné pískové cestě Mt. Robert Road na parkoviště, odkud jdeme zdolat vrchol. Byla to hodinová dřina bukovým pralesem vzhůru, dále už jenom otevřený alpský terén a neuvěřitelné kochačky. Celá štreka nám trvala necelé 4 hodiny i s vrcholovou sváčou. Vracíme se k autu a odjíždíme do kempu se zcivilizovat. Servisní pozdní odpoledne z nás udělalo opět lidi – teplá sprcha, pračka, kuchyňka. Jenom ty muňky (Sand Flies) kdyby nebyly! Ty mrchy si nás najdou všude…

DEN 7. – Abel Tasman – poslední den (19.1.2008)

ZMĚNA PLÁNU
Ráno ještě před východem slunce (něco před šestou) se odehrál masakr! Všude kolem nás ve stanu byli komáři, (kteří se dovnitř dostali nám záhadným způsobem, protože síťky byly pečlivě zataženy), a tak jsem statečně vyrazil do boje. Odnesli to komáři i stan. Krvavé stopy po rozmazaných predátorech jsou nyní již jen vzpomínkou na nelítostnou řež. Kromě komárů zde ještě létaly kousavé muňky (tzv. flies), na které insekticidní přípravek Off za těžké prachy zde zakoupený vůbec nezabíral. Ty mrchy jsou všude, a tak se i přes horké ráno oblékáme do dlouhých nohavic a rukávů.
Dostáváme hlad. Jídlo nám už dost ubylo, zásoby jsme odhadli akorát. Jdeme vařit do místní velké kryté kuchyňky – prosklený altánek se třemi velkými dřezy uprostřed a nerezovými odkládacími deskami podél stěn. Po snídani se chystáme balit, ale místní správce kempu (typ ranger, 40 let, domorodec) nám říká, že moře je rozbouřené a vodní taxi by nás nemohlo vyzvednout z dnešního plánovaného cíle cesty, a tak nám prý nezbývá nic jiného, než se vrátit kus zpátky a zavolat si water-taxi z Awaroa Lodge. Nu což, bylo nám to trochu líto, ale nenadělali jsme s tím nic. Vítr byl oproti předchozím dnům opravdu silný a vlny až dvoumetrové. A tak jsme se vydali asi ¾ hodinovou procházkou na místo našeho taxíku. To jsme ještě netušili, že to nebude ledajaký taxík…

Představte si, že si jdete takhle po pláži… a najednou jdete po letišti. Ano, i to se může stát, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Viděli jsme ultralighty i ultramoderní vrtulník. Procházíte upravenými písečnými cestami a najednou vůně masíčka z grilu. Nebyl to sen?! Nebyl. Byla to plně obsazená výletní restauračka, do které už nikoho pro svou obsazenost nevpouštěli. Bylo za pět minut dvanáct. Kruté vystřízlivění ze snu?! Ani ne, protože jsme se uvelebili na 5 minut vzdálené pláži, kde jsme si vyvalovali šunky a čekali na vodního taxíka domluveného na 1:45.

WATER TAXI
Když se nachýlil čas odjezdu, nebylo lodě, která by nás přijela vyzvednout. Uklidňovala nás pouze dvojice baťůžkářek čekající na stejný spoj. Loď měla nakonec přes půl hodky sekeru, za což se údajně dává pizza jako omluva společnosti za zpoždění. Sundali jsme sandály a šup s bágly na zádech do půlmetrové hloubky, ze které se nasedalo do lodě. Loď byla asi pro 15 cestujících, měla pouze přední sklo jako polootevřená kajuta, jinak nic. Dostali jsme žluté záchranné vesty. Řidič taxíku se nám představil – jmenoval se Milan a jak později zjistili, jeho otec pochází z Opavy. Milan nás instruoval, kudy všude pojede, že nám zastaví u ostrova Tonga Island s tuleni (the seals) a zastavíme se i u pláže na Torent Bay. Celá trasa měřila cca. 25 km. A pak se také zmínil, že kdybychom potřebovali zastavit, máme mu říct a on to pro nás udělá. Nad touto větičkou jsme mávli rukou, usmáli se a jelo se. Nejdříve loď pomalu otočil, opatrně popojížděl od břehu. Pak to přišlo. Plyn! Ihned po opuštění zátoky a vyjetí na volné moře jsme se seznámili s pravými vlnami. Někdo se mohl cítit jako kamínek, když se hází žabky. Jiný se zase radoval, že si nestihnul dát oběd. Horská dráha hadr! Loď skákala v plné rychlosti z jedné vlny na druhou. A když přišla vlna tak obrovská, že by to snad ani loď nevydržela, musel pilot zpomalit. Skákali jsme na moři ve dvou až třímetrových propadech. Míra zezadu volal na pilota: „Faster! Faster!“ (překlad: „Zrychli! Zrychli!). Nás sedících vepředu to vyhazovalo do půlmetrové výšky ze sedaček a na naše tváře se drala podivná žlutozelená barva. Nemluvě o tom, jak byla levá polovina lodě zlita intenzivní slanou sprchou se šplouchnutím každé vlny. Celá trasa až do Marahau trvala něco okolo hodiny. Zastavovali jsme celkem dvakrát pro nabrání dalších pasažérů. Nutno podotknout, že později přistoupivší a na zadních sedadlech sedící (převážně děti s rodiči) byli po projetí několika vln totálně zlití. Brali to ovšem s humorem, protože toho dne bylo nádherné slunné počasí. Po přistání v Marahau přímo na vlek pro vožení lodí tažený malým traktorem nás čekal absurdní výlet v lodi po silnici, samozřejmě jsme jeli vlevo. Konečná stanice byly přímo před centrem společnosti provozující water taxi – Marahau-Water Taxis.
Pobrali jsme batohy a vydali se zpět na centrální parkoviště DOC na záčátku Abel-Tasman Treku. To bl závěr našeho prvního výletu na Novém Zélandě. Na parkovišti jsme pojedli a vydali se na cestu směrem k národnímu parku Nelson Lakes – cca. 150 km cesta. Po cestě jsme se zastavili v supermarketu doplnit potraviny, bylo dáno na mojí radu pořídit nějaké maso. Zakoupili jsme tedy vídeňské párečky, které k večeři fakt bodli. Nakonec jsme nedojeli do centra Nelson Lakes – St.Arnaud, ale zastavujeme při soumraku a stavíme stan na silničním odpočívadle uprostřed lesů, jak podotýkám „Somewhere in New Zealand“.

DEN 6. - Abel Tasman Track – 2.den (18.1.2008)

Ráno jsme posnídali, sbalili vše do batožin a o půl deváté vyrazili severním směrem. Nejdříve přes osídlenou pláž, poté přes vrcholky i údolí místních kopců. Cestou se měnila vegetace, přibývalo palem a vysokých stromů, ubývalo buše. Dokonce jsme narazili na dřevinu, o které se domníváme, že se jmenuje pepřovník. Občas zpívali ptáci, cikády nás doprovázely na každém kroku. Přešli jsme kolem Halfway Pool (jezírko na půli cesty, kde se dalo smočit), dále jsme překonali vysací most přes Falls River, na který mohlo naráz vstoupit max.5 lidí včetně báglů. Kolem 11 hod jsme dorazili do zátoky Bark Bay – nádherná písčitá pláž s kempem. Byla zrovna hodina před odlivem, mohli jsme tedy cestu zkrátit přes odstoupené moře. Neměli jsme čas se tu zastavit, protože jsme spěchali překonat celou Onetahuti Beach (Big Tonga), než se zase moře zvedne a cestu zaplaví. K této pláži jsme po nasazení rychlotempíčka dorazili kolem 12:15. Voda byla nejníže a my mohli v klidu přejít. Jak jsme poté zjistili, nemuseli jsme tak chvátat, neboť cestu lze bezpečně suchou nohou projít cca +-4 hod od maximálního odlivu. Na druhém břehu Onetahuti Beach jsme shodili zátěže z našich zad, vytáhli plavky, svačinu a užívali si zrozujícího se přílivu. Míra dělal ve vodě delfína, já jsem zkoumala pěnící bublinkové vlny u břehu. Asi po dvou a půl hodince opalování a vypití jednoho plechovkového piva jsme opět nahodili batohy na záda a vyrazili do cíle dnešního dne – Awaroa Bay. Cesta vnitrozemím nám zabrala asi dvě hodiny, koncová část cesty vedla podél pláže. Nohy se nám bořily do písku, slunce pálilo, batohy na zádech těžkly. Už jsme se těšili do kempu. Kemp se nacházel cca 100 m od Awaroa Hut (chata DOC = Department Of Conservation, což je něco jako ministerstvo pro přírodu a životní prostředí). Vybavení a uspořádání kempu nás nadchlo, snad jen možnost sprchy by nás potěšila ze všeho nejvíce. Tentokrát to zalomila beruška v sedm večer, já jsem vydržel asi do devíti (do západu slunce) jen tak poleháváním ve stanu. Byli jsme docela utahaní.

DEN 5. – první národní park na Novém Zélandě, náš první trek (17.1.2008)

V 5:30 ráno mě vzbudilo nutkání jít vyventilovat svůj močový systém. Chvíli na to pak vyšlo i sluníčko. Všude byla rosa, které usychala až do deseti hodin. Azuro, nikde ani mráček. Posnídali jsme a začali pakovat bágly na třídenní přechod národního parku Abel-Tasman, kde nás čekal pobřežní trek (je tam i vnitrozemský, ale to je samý kopec). U pakování jsme našli opalovací krém dovezený z Čech – už jsme měli krémy dva, tudíž jsme se ujistili, že se nemusíme bát sluníčka.
Sedli jsme do auta a za 17 km jsme byli v Marahau – malého městečka, které je vstupní branou do národního parku Abel-Tasman. Přivítalo nás krásné pobřeží Tasmánského moře, jezdci na mořských kajacích. U vstupního místa no národního parku jsme zjistili, že je třeba vyzvednout lístky pro náš vstup v outdoorovém šopu. Vrátili jsme se tedy zpět do Marahau ke zmíněnému obchůdku a při té příležitosti jsme si tam zakoupili lístky na water-taxi s 10% slevou využitou z nasbíraného letáčku. Nakonec jsme zjistili, že jako vstupenky do parku nám stačí verze vytištěná z internetu, kterou jsme dostali, když jsme dokončili naší objednávku noclehů a uhradili je.
Napodruhé jsme se vydali k místu vstupu do Abel-Tasman, tentokrát již vstříc krásám pláží a pobřežního pralesa. Zakotvili jsme auto na místním parkovišti, popadli batožinu, foťák a kameru a vykročili vstříc prvním dobrodružným trekům.
Cesta vedla zpočátku po břehu moře, místy byly vybudovány mostky pro pěší turisty. Zanedlouho nás cestička dovedla do pobřežní buše, kde by stěží hledal člověk s plným tlustým střevem a zatnutými svěrači své útočiště. Turisté se tu nemusí obávat, že by zabloudili. Vše je pečlivě značeno, občas jsou na cedulích i časové vzdálenosti, cestičky jsou zpevněné, s meliorací okolo nich, větve okolních křovisek a palem jsou pečlivě prořezány. Časo od času se objeví krásné výhledy na moře i blízké ostrůvky, opuštěné pláže lákají k návštěvě. Ani my jsme neodolali takovému pokušení a na dvě hodiny jsme se na jedné takové vyplácli. Byl zrovna odliv, slunce nám ukazovalo svou sílu, nikde ani mráček, od moře foukal lehký vítr. Voda měla cca 20°C, což bylo po prvním zážitku s plnými bágly na zádech skvělé a osvěžující. Koupačka, sváča a opalování. Nemělo to chybu.
Pláž se nacházela v Akersten Bay. Byl tu i malý kemp pro pocestné, s WC a netekoucí vodou. Občas sem někdo nakouknul, snědl sváču, smočil se a zase šel. Šli jsme i my. První noc jsme měli naplánované spaní ještě asi dvě a půl hodiny odtud. Vylezli jsme zpět na pěšinu na kopci a pokračovali něco přes hodinku vnitrozemními lesy k rozcestí pro Low Tide a High Tide (cesta pro příliv nebo cesta pro odliv). Už bylo více než tři hodiny po odlivu, a tak nám nezbývalo nic jiného než o více než hodinu delší cesta varianty High Tide. Přešli jsme Torent River a poctivě obšlápli celou zátoku Torent Bay, na jejíž konci nás čekal kemp v Torent Bay – samozřejmě s výhledem na moře. Ukuchtili jsme si těstoviny, Míra dal pivko z plechovky, zuli jsme si boty a v sedm večer jsme už spali jako špalci. Míra únavou z více jak 20kg batohu a já z aroma páskových bot, na kterých jsem Mírovi ještě toho večera přešívala suché zipy J.

DEN 3. – HURÁ NA JIŽNÍ OSTROV (16.1.2008)

Ráno bylo, a to hned ve 4:15, prostě nešlo dospat. Po snídani jsme se sbalili, abychom později mohli rychle odejít směrem k terminálu trajektu na jižní ostrov. Vyrazili jsme pěšky do ranního hlavního města. Ráno nebyl skoro žádný provoz, žádní pěšáci, pouze běžci, běžci a zase běžci. K tomu se přidali i cyklisté, inlajnisté a vypadalo to, jakoby celý Wellington po ránu sportoval. My jsme prošli podél hlavní pobřežní komunikace do centra s cílem najít outdorovou prodejnu za účelem nákupu plynových bomb k vařiči. To se nám po chvíli hledání podařilo a v prodejně typu něco jako OBI jsme zakoupili to, co jsme potřebovali. Prodavačka u kasy byla fakt moc milá a svorně s námi vytrpěla snahu zaplatit platební kartou. První pokus byl neúspěšný, zvolili jsme na terminálu typ karty CHANGE (stejně jako předtím v Downtown backpackeru). Druhá volba SAVE byla rovněž neúspěšná. Třetí a z možností i poslední volba byla CREDIT a ta už slavila úspěch! Naučili jsme se platit kartou na NZ!. Pro Vás, co se chcete vyhnout těmto marným pokusům, volte rovnou variantu CRD (ona prodavačka byla trošku nesvá po zjištění, že nevíme jaký typ karty používáme J ).
Z centra města jsme se vraceli komunikací procházející přes komerčně administrativní čtvrť Wellingtonu. Město už docela ožilo, provoz výrazně zesílil, i když dopravní zácpy jsme neviděli. Vrátili jsme se do hostelu, rychle dobalili, něco ještě pojedli a vydali se pěšky k terminálu trajektu. Dle mapy cca. 2km, ve skutečnosti trošku více a hlavně podél jedné z hlavních výpadovek v žáru dopoledního slunce, s 23 kg batohem na zádech a 6 kg batůžkem na hrudi. Už jsem měl i pochybnosti zdali to najdeme, ale nakonec se povedlo a úspěšně jsme na check-inu sundali batohy. Voucher byl v pořádku, a tak nalodění na trajekt proběhlo bez problémů. Po chvíli čekání jsme se vydali na cca. 3 hodinovou cestu trajektem na jižní ostrov. Jízda podél pobřeží nalákala nejednoho pasažéra k pořízení fotek pobřeží severního ostrova. My jsme mezi nimi nechyběli. To pravé však přišli při příjezdu na ostrov jižní. Byla to překrásná podívaná při průjezdu úžinami a zálivy směrem do Pictonu. V Pictonu jsme po krátké chvíli našli naše zprostředkovatele pro zapůjčení auta. Po vyplnění smlouvy a zaplacení 1934 NZD jsme se vydali za poznáním krás jižního ostrova. Abychom při tom neumřeli hlady, zastavili jsme se v místním supermarketu na nákup nezbytných potravin, ale i potravin postradatelných našim jazýčkům však neodolatelným. Po nákupu jsme se vydali směrem na Nelson po panoramatic road. Cesta plná serpentin, kopců, překrásných výhledů. Cestou jsme zjistili nemilou věc, a to ztrátu opalovacího krému. Naše těla začala pociťovat co to znamená jižní slunce. Po prokličkování se do Nelsonu jsme pokračovali směrem na Motueka a odtud na Abel Tasman Track. Den se pomalu začínal měnit v noc a tak jsme se rozhodli přenocovat na příhodném místě po boku několika kotlíkářů v obytných autech.

DEN 1./2. – CESTA (13.-14.1.2008)

Po dlouhodobých přípravách konečně nastal den D. Den předem jsme se byli s kamarády rozloučit na mysliveckém plese v Hodicích. Nejen na nás byla znát jakási únava. Další den dopoledne jsme dokončili akci s názvem „zabal sám sebe“ a mohli jsme po obědě vyrazit za naší dopravní agenturou H+S. Ta nezklamala a vše bylo nachystáno, jak bylo předem objednáno J. Někdy okolo 14:30 jsme nastartovali oře a vydali se směrem k rakouským hranicím. Zde jsme poprvé okusili Schengen a je to fakt paráda … ať žije EU (tedy alespoň v této věci). Po rychlé a pohodlné cestě jsme dorazili něco před pátou odpoledne na vídeňské letiště ..no byli jsme tam poprvé, takže správné místo odletu jsme našli až napodruhé. Neva, příště budeme moudřejší! Po obhlídce „co a kde“ jsme se se zavazadly přesunuli na check-in. Zde se vyskytl první zádrhel – ne a ne vytisknout palubní lístky … po několika minutovém snažení se nakonec podařilo, a hle druhý problém. Mé zavazadlo bylo jaksi větší než je obvyklé, a tak jsme byli odkázáni na místo pro příjem rozměrnějších zavazadel. Zde vše proběhlo hladce, a tak jsme se mohli věnovat obhlídce vídeňského letiště. WC a úleva na nich stála za to! Pak už nastal čas loučení, slz a na druhé straně i radosti. Rozloučili jsme se s H+S (ještě jednou moc děkujeme za parádní služby) a vydali jsme se hledat místo pro nástup do letadla. Nebyl problém ho najít, a tak jsme během několika okamžiků seděli v Boeingu 737 směr Londýn Heatrow Terminál 4. Já jakožto osoba doposud letu velkým dopravním letadlem neznalá, jsem byl opravdu velice překvapen zrychlením letadla při startu. Žaludek naštěstí vše ustál. Po příjemném občerstvení (pivečko taky bylo) jsme se od kapitána letu dozvěděli, že během letu moc chvátal, a tak budeme muset chvilku před Londýnem počkat (bylo plné letiště jiných letadel). Čekání se změnilo v překrásný dvojitý okruh nad nočním městem – děkujeme, nezapomeneme, příště taky chvátejte J. Pak už jenom přistání. Po pravdě řečeno, říká se, že je to to nejnebezpečnější co může být na létání letadlem. To se ukázalo hned v zápětí, co jsme se přiblížili k ranveji. Silný boční vítr, typický londýnský déšť a pak moje nezkušenost z létání měla za následek drobného pocitu strachu. Jelikož zde píši, co Vy právě čtete, tak jistě tušíte, jak to asi dopadlo. Jako v pohádce, akorát princ chyběl.
Londýnské letiště je město ve městě. Organismus, jehož žití asi chápe málokdo. Ale funguje! Nebyl problém najít místo pro přestup, ba naopak bylo to hned za rohem. Čekala nás cesta do Sydney v Boeingu 777 … 10880 km do Singapuru a odtud dalších 6300 km do Sydney … doba letu včetně technické pauzy v Singapuru byla 25 hodin … ale uteklo to. Mezipřistání v Singapuru bylo moc příjemné, nejen pro možnost protažení se. Letiště je opravdu krásné, živé. Přílet do ranního probouzejícího se Sydney byl bezproblémový (po zkušenosti z Londýna by se dalo říci „na pohodu“). Při přeletu nad Sydney nás pilot upozornil na Sydneyský most a za ním se schovávající budovou světoznámé budovy opery. A pak ještě před přistáním nám prolítli stevardi a stevardky nad hlavami se spreji s dezinfekčním přípravkem proti hmyzu (kdo veze vši a jinou havěť nemá šanci brouka propašovat J) Letiště v Sydney je oproti Singapuru takové chladné, ale příjemné a přehledné. Objevil se tu však i další problém tentokráte s mým vízem do Austrálie. Asi zařádil úřednický šotek, ale v systému vízum nebylo, a tak jsme paní u přepážky pro check-in přesvědčovali vízem na papíře. Po několika telefonech „o ničem“ se na nás mile usmála a paubní lístky nám vytiskla. Nevíme doposud, zdali byl opravdu problém, a nebo chtěla být pouze důležitá. To pravděpodobně zjistíme, až se budeme do Austrálii začátkem března vracet.
Čekání na odlet do Wellingtonu jsme si zpříjemnili pozorováním letiště s jeho organizovaným zmatkem – zážitek. Let do Wellingtonu nám obstarala společnost Qantas, první dva lety byly v režii British Airways. Letadlo bylo to nejmenší z celého putování – Boeing 737. Cestu dlouhou 2300 km jsme zvládli za necelé 4 hodiny, závěr byl zpestřen překrásným rozhledem na jižní ostrov včetně jižních Alp a Nelson Lakes. Přistání na miniletišti (ve srovnání s Vídní, Londýnem a Sydney) ve Wellingtonu bylo v pohodě a tak nás čekala už jen procedura formalit při vstupu na Nový Zéland. Prvně nastoupili oficíři z imigračního (skoro jsem pánovi rozuměl, naštěstí toho moc nechtěl). Poté jsme si k naší obrovské spokojenosti vyzvedli batohy z podpalubí (ano opravdu se na cestě přes půl zeměkoule neztratily). Tu se k batůžku Lenky přihnal krásný psík, leč byl místního šerifa pro odhalování zločinného dovozu organických látek jako je ovoce apod. Banány, které v tomto batůžku byly na začátku cesty (byly nám zcizeny úklidovou službou v Singapuru J ) zanechaly pro psíka neodolatelné pachové stopy uvnitř batohu, a tak vyváděl jak šílenej. Čumákem otvíral batoh a šerif ho za to nesmírně chválil. Po vysvětlení situace nás čekala poslední záležitost a tou byla dezinfekce stanu a pohorek. Ti, kteří mají boty čisté jako Lenka, neměli problém. Ostatní, kteří mají boty nové a čisté jako já, problém měli. I když zase ne takový. Podrážky bot byly umyty a dezinfikovány nevábně vonícím roztokem. Stan nám byl přeluzován od zbytečků suché trávy z Evropy, kolíčky byly prohnány dezinfekcí jako na boty. To bylo vše, žádné otázky typu kam, na jak dlouho, s kým, kde budete spát a co tam budete dělat, kolik na to máte peněz? Prostě nic z toho co jsme očekávali po čtení cestovatelských zážitků na internetu. Snad ještě drobná poznámka. Ačkoliv je na NZ striktně zakázáno dovážet potraviny (ovoce a zeleninu především), nebojte si klidně přibalit čokoládu. Bez problému byla odsouhlasena.
Dopravu z letiště jsme domluvili hned u prvního shutlle busu, prostě pitomci co se nechají zlákat první nabídkou. Nebyla zase tak nevýhodná, ale mohla být i lepší. Ale zase to bylo i s poznávací jízdou do centra Wellingtonu, takže jsme byli v celku spokojeni. Bus nás vyhodil po zaplacení přímo přede dveřmi našeho backpackeru, ubytování v malém pokoji s umyvadlem a společným WC a vanou. Odpoledne jsme vyrazili do města pro základní potraviny, chvilku jsme hledali a nakonec s asistencí Kiwíka jsme ho našli přímo na místním nádraží. Příjemné nakupování pro nás za nepříjemné peníze, ale zvykáme si J. Po nákupu jsme se rozhodli zajít na pokoj s tím, že se najíme a opět vyrazíme do města. Bod první, jídlo, jsme splnili, poté se však projevil časový posun a v šest večer jsme byli zralí tak akorát na postel. Pak už bylo ráno.

...už je to za pár, aneb za chvíli to vypukne

Tak to nám to pěkně letí, co? Ani jsme se v Novém roce moc neohřáli (aby taky jo, když je po loňské pauze konečně zima) a je tu den D ... tedy spíše den O (jako odlet). Jo jo, držte nám palce, ať s tím Airbusem, Boeingem a ještě jedním Boeingem nespadneme a úspěšně přistaneme na Novém Zélandu ve Wellingtonu. Budeme Vám tak říkajíc "u nohou" ... přesto nás bude dělit 12.756 km skrz planetu Země a nebo cca. 19.000 km po jejím obvodu. Pro ty z Vás, kteří chtějí s námi sdílet krásy NZ a Austrálie budeme samozřejmě zveřejňovat fotogalerii z naší cesty (nyní před odletem v to alespoň doufáme). Ty, co o fotky a jejich přihlouplé komentáře moc nestojí prosím o cca. 3 měsíční nenavštěvování mého blogu ... opravdu se tu nic jiného dít nebude. Doufáme, že i neprofesionální fotky a ještě neprofesionálnější sloh článků Vás nebude odrazovat od občasného mrknutí na tento blog.

Všem děkujeme za držení palečků, rádi se s Vámi podělíme o naše zážitky z cesty na druhou stranu polokoule.