39. DEN – HELLS GATE - BRÁNA DO PEKLA (20.2.2008)

V plánu je přejet do centra sirných pramenů, minerálních a baheních koupelí, do centra sirného smradu – Rotorua. Do města dojíždíme dopoledne, zastavujeme se v infocentru, kde se toho moc nedozvídáme, ale kupujeme si užitečnou mapu města a okolí za 1 NZD. Navštěvujeme pobočku naší autopůjčovny a prodlužujeme si dobu zapůjčení auta o jeden den za vynikajících 30 NZD (kde si u nás půjčíte Toyotu Corollu 1.8 VVTi za 420 Kč na den?). Z mapy vyčítáme možnosti navštěv geotermálních atrakcí v okolí města Rotorua. Je toho požehnaně, první na řadu přichází Hells Gate (Brána do pekla). Kupujeme si lístky (25 NZD/os.) a vydáváme se za poznáním geotermálních jezírek, baheních lázní, sirných sopouchů. To vše za opravdu velice silného zápachu síry (snad jsem to řekl dostatečně jemně, kdyby to nešlo na web, dočtete se tu něco o strašným smradu J). Procházka nám zabírá asi 1,5 hodinky, fotíme hromadu sirných krystalků, bublajícího bahna, dokonce se dostáváme za přispění jednoho hodného dělníka na nedaleký heliport odkud pořizujeme fotky celého areálu. Odjíždíme z Hells Gate a míříme na sever, chceme vidět stometrové vodopády v ???. Nakonec vidíme po hledání jen stometrové peřeje, kde je slalom pro kajakáře na divoké vodě (chybička v překladu turistického průvodce J). Přejíždíme zpět na okraj města Rotorua, máme chuť navštívit dlaší geotermální oblast – Te ???. Zde je to vše okořeněné maorskou kulturou v podání tanečního a pěveckého sboru. Od návštěvy nás ale nakonec odrazuje poměrně vysoké vstupné a nechceme obětovat 100 NZD za juknutí na jeden gejzír, který třeba nebude zrovna chrlit vodu a páru. Jedeme proto pryč s umyslem další den najít geotermální oblast volně přístupnou. Přejíždíme k jezeru ??? kde spíme v úplně opuštěném kempu DOC. Parádní záležitost, skvělé jezero, krásný přístřešek pro vaření, kuchtíme, odpočíváme, popíjíme nějaké pivečko a vínečko. Trháme vynikající lesní ostružiny, jsou zde velké jako naše zahradní. Kdo by si v únoru nedal čerstvé ostružiny ???

38. DEN – COROMANDEL FOREST PARK (19.2.2008)

Po probuzení zjišťujeme, kde jsme to vlastně spali a jak to kolem nás vypadá. Hustý les s palmami a buší.. jako na mnoha jiných místech ostrova. V místním DOC infocentru se informujeme na zdejší počasí a na nejlepší jednodenní výlet, jaký bychom mohli udělat. Vítězí cesta k nejvyššímu zdejšímu vrcholu – Mt. Pinnacle. Podle paní v infocentru je to trasa tak na 6 až 7 hodin. Prý má být i přes ranní přeháňky krásný den, odpoledne jen sluníčko. A ze shora je prý vidět absolutně všechno – skály, kopce, údolí, dokonce i několik desítek kilometrů vzdálené pláže Pacifiku. Vyhlídka pěkného počasí nás naladila, hodili jsme do batohu jen jídlo a bundy proti dešti, kdyby náhodou sprchlo. Vyrážíme po treku šířkou připomínající pařížský bulvár, říkáme si jaká to bude pohoda. Široká cesta mizí, nastupuje úzká stezka dlážděná kameny, schody tesanými do skal, brodíme potok, překonáváme údolí přes visutý most. Do toho docela začíná pršet, paní z infocentra nám přečetla asi jinou předpověď. Celí promočení intenzivní chůzí docházíme po dvou hodinách na chatu Pinnacles Hut. Krásná nová chata s 80 lůžky, v kuchyňce si dáváme oběd a trošku sušíme svoje oblečení. Déšť trochu ustává. Výhledy skoro nulové. Vyčkáváme lepšího počasí a jsme odměněni alespoň ustáním deště. I mraky jsou trošku výše a tak se nám odkrývají první ostré hřebeny okolních vrcholů hor (cca. 750 m n.m.). Vydáváme se na cestu zpět. První třetinu jdeme stejnou cestou, poté u Hydro Campu odbočujeme na Billygoat Camp (místo, kde začínala kolejnice pro tahání dřeva do údolí, v údolí bylo dřevo plaveno díky systému dřevěných vodních přehrad). Pokračujeme po stezce původních kolejí – stále kamené schody a dlážděná cesta. Vidíme i zbytky původních kolejí. Asi po 2,5 hodinách se vracíme docela utahaní k autu. Naše tempo bylo asi ostré, původně byl trek plánován na 6 až 7 hodin. Holt nabíráme fyzičku! Opouštíme Kauaeranga Valley a míříme napříč poloostrovem na pláže Pacifiku. Cestou se zastavujeme sklonit hold 15.největšímu stromu na NZ – stromy se nazývají Kauri a jsou opravdu obrovské. Tento se jmenuje Square Kauri a má výšku cca. 41 m, průměr kmene 2,9m. Největší žijící strom na NZ je v Northlandu, jmenuje se Tane Mahuta a má výšku 52 m a průměr kmene 4,4m. Přejíždíme hornatou centrální část poloostrova po šotolinové cestě a dojíždíme k vyhlášené pláži Hot Water Beach s teplou termální vodou ve vyhloubených bazenkách. Při odlivu je zde možné prohřát tělo díky spodní teplé podzemní vodě ohřívané zemským magmatem. My dojíždíme těsně před vrcholem přílivu a tak máme pěknýho smolíka, Míra alespoň jde bojovat do extgrémně nebezpečných místních vod Pacifiku. Naštěstí to ustál, ale dle jeho vyprávění to byla síla! Máme v úmyslu noc strávit v kempu DOC nedaleko Waihai, nakonec ale rozbalujeme na malém odpočívadle v horách.

37. DEN – AUCKLAND (18.2.2008)

V sedm budíček a tradá do městečka Paihia, vyhlášeného letoviska části země Northland. Písečná pláž a ranní svěží vzduch vanoucí od Pacifiku nás zlákaly na hodinku a půl k výklusu. To byla labužnická snídaně! Po ní následovala dvoulitrová ostružinovo-vanilková zmrzlina, která nás totálně utahala. Dále jen lehký turismus ve stylu autem k vodopádům apod. Viděli jsme např. Whangarei Falls, další písečné pláže Pacifiku. Cíl dne byl večerní Auckland – jeho přístav a hlavně centrum, včetně Sky Tower. Byli jsme tam, viděli jsme.. a okolo 20. hod odjíždíme. Stan rozbalujeme asi o 100 km dále, v kempu DOC, asi 13 km za městem Thames v Koromandelském lesním parku v údolí Kauaeranga Valley.

36. DEN – CAPE REINGA – MÍSTO, KDE SE STŘEVÁVÁ TASMÁNSKÉ MOŘE S PACIFIKEM (17. 2.2008)

Vstáváme brzy, abychom na Cape Reinga minuli davy turistů a udělali nějaké ty fotky bez lidí. Cestou se ještě stavujeme na pláži Pacifiku, kde Míra ve vlnách provádí ranní hygienu a užívá si s vlnami. Cesta k mysu je pohodová, posledních dvacet kilometrů je po šotolině. Dojíždíme k mysu jako třetí auto, takže pohoda bez lidí. Jdeme k místu střetu Pacifiku s Tasmánským mořem. Na vrcholu skalisek se tyčí maják. Kocháme se pohledem o sebe tříštících se vln, je to úchvatná podívaná, která je k vidění údajně pouze na dvou místech naší planety. Odjíždíme z mysu a na zpáteční cestě odbočujeme k obrovským písečným dunám na konci Ninety Miles Beach. Vylézáme na vrchol a rozhlížíme se k Tasmánskému moři. Sledujeme sjížění dun na surfech, sami je sbíháme což také stojí za to. Na cestě zpět na jih odbočujeme ještě jednou, a to do srdce Ninety Miles Beach, která měří 52 mílí. Prohánějí se tu po pláži autobusy s turisty, aby taky ne, pláž slouží jako druhá dálnice spojující Cape Reinga s jihem. Míra se opět koupe a zápasí s vlnami. My s autem na pláž nesmíme, autám z půjčoven je vjezd zakázán kvůli devastaci aut vlivem působení slané vody a písku. Poté opouštíme pláže Tasmánského moře a podél zálivů Pacifiku přejíždíme jižním směrem k městečku Paihia (letovisko v zálivu Bay of Islands). Spíme někde poblíž chatové osady uprostřed lesa, noční tvorové dělají v noci pěknej bordel, je to docela strašidelné.

35. DEN – CESTA NA SEVER SEVERNÍHO OSTROVA (16.2.2008)

700 km v autě, směrem na Cape Reinga – na přístupem nejsevernější místo Nového Zélandu. Semtam dost prší, semtam je krásně. Den zpestřujeme odpoledním Fish ´n´ chips, kdy za 5 doláčů dostáváme smaženou rybu, 2 párečky, něco jako dvě smažené placky z bramborové kaše a megaporci hranolků. V tom okamžiku chápeme tlouštíky, které na severním ostrově nelze minout. Večer parkujeme v DOC kempu, kousek od bílé nekonečně dlouhé pláže Pacifiku, kam přijíždíme se setmněním. Na Cape Reinga zbývá posledních cca 80 km. Je krásná noc plná hvězd, načínáme třílitrové balení bílého vína…

34. DEN – VZHŮRU NA SEVERNÍ OSTROV (15.2.2008)

Po rozbřesku balíme batožinu. Najednou je v autě tolik prostoru! Slyšíme auto, jak se k nám blíží – aj aj, DOC auťák. To nás asi půjde sprdnout, že máme stan u řeky.. Auto zastavuje, uniformovaný pán vystupuje a už zdálky na nás volá, jak pěkné místo ke stanování jsme si vybrali. My souhlasně pokyvujeme hlavami a se zaťatými půlkami čekáme, až se na nás za to vrhne a bude nás pokutovat. To se ale nestalo. Místo toho nám dává letáček o Dydimu – velkém problému jižního ostrova. Je to jakási řasa, která zamořuje už přes 50 řek. Když pánovi oznamujeme, že se dnes přeplavíme na severní ostrov, nechá nás být a odjede. Vracíme se do Pictonu a kocháme se v tamním přístavu. Vracíme v půjčovně auto, na severním ostrově dostaneme nové, umyté a voňavé. Loď Interislander je narvaná k prasknutí – je pátek po poledni. Pohodové tři hodiny jízdy lodí, z velké části mezi fjordy, nás přesvědčují o kráse této země. V přístavu ve Wellingtonu na nás už čeká poskok s Mírovým příjmením na ceduli. Má pro nás autíčko! Během krátké chvíle fasujeme Toyotu Corollu, bílá, 1,8 l benzín. Míra je nadšen.. oproti Nisanu Pulsaru má tohle auto tah. Co se týče zavazadlového prostoru, je to trochu downgrade – musíme sklopit zadní sedačky, abychom se s báglama a následným nákupem potravin (hlavně piv) vešli.
Vyhlídka počasí na nádlesující 2 dny není růžová, a tak je rozhodnuto odjet úplně na sever ostrova – na Cape Reinga, který je od Wellingtonu vzdálen 1100 km.
Ještě toho dne ujíždíme 360 km, až za Lake Taupo. Prší, prší až chčije. Stan stavíme lehce po půlnoci ve chvíli pauzi mezi lijáky.

33. DEN – ČEKÁNÍ, AŽ ODEJDOU MRAKY ANEB ZEVLING V PICTONU (14.2.2008)

Ráno vstáváme v kempu jako první a vyrážíme s cílem dobýt vrchol Mt.Stokes, nacházející se mezi Pelorus Sound a Kelnepuru Sound. Vrchol ve výšce 1203 m n.m. sliboval výhledy po okolních soundech. Jedeme serpentinami podél soundu, opuštíme jej a po štìrkové cestì dorážíme do sedla Mt.Stokes, odkud zaèíná trek. Cesta tam a zpìt je na pìt hodin, poèasí zatím nic moc. Poprchává, vrcholky okolních kopcù jsou v mrakách, Mt.Stokes je zahalen skoro celý. Èekáme, zda se poèasí nezlepší, píšeme pohledy. Ani po hodinì se situace nelepší, vypadá to beznadìjnì. Rozhodujeme se tedy k návratu a k menší procházce po Queen Charlotte treku. Poté definitivnì odjíždíme a jedeme do Pictonu. Zde procházíme mìsteèko – ano, tradièní jedna ulice se vším, doplnìná pøístavištìm a velkým parkovištìm pro auta k pronájmu. Ale celkovì docela fajn, jdeme do infocentra, na internet a poté odjíždíme na Karaka Point – místo pùvodního osídlení Maori. U parkovištì ještì vaøíme veèeøi, poté se jdeme projít k mysu s pláží. Vidíme pùvodní pozùstatky obraného valu vesnice a pozùstatky základù chýší. Chceme spát volnì v pøírodì a tak musíme z mìsta pryè. Projiždíme celý Picton a míøíme na jih – smìr Blenheim. Asi po 15 km uhýbáme z hlavní silnice a po nìkolika kilometrovém hledání nacházíme vhodné místo k pøespání. Dáváme si odmìnu – dvoulitrovou zmrzlinu! A poté již jen odpoèíváme, pøipravujeme se na balení vìcí z auta, stavíme stan.

32. DEN – MOŘSKÝ KAJAK V TASMÁNSKÉM MOŘI (13.2.2008)

I když byl možný plán akce dne trek po trase Queen Charlotte Tracku, cíl dne byl nakonec jiný – Sea Kayaking! Moøský kajak jsme bìhem našeho putování po jižním ostrovì už vidìli nìkolikrát, samotná jízda nás èekala až v Portage. Mírovi pøi pohledu na kajak zasvítila oèka a probudil se v nìm vodní živel. Pán z pùjèovny nás zasvìtil do hlavních principù jízdy a pravidel vodního provozu, vzali jsme si sváèu a jelo se. Nejdøíve jsme vypadali jako dìcka z pomocné školy, co je odnesl proud, ale vzápìtí jsme pronikli do tajù nastavení a ovládání moøského kajaku. Udìlali jsme prima projížïku na asi ètyøi hodiny, boleli nás: ruce, záda, paty a zadky. Ale stálo to za to! Po návratu z kajaku Míra neodolal koupeli a vrhnul se z píseèné pláže do moøe. Koneènì jsme spatøili delfína, i když jen v plaveckém provedení. Opouštíme pláž a vydáváme se dále podél soundu ke kempu DOC. Nacházíme hned dva kempy vedle sebe, vybíráme o nìco vìtší z nich. Stavíme stan a jsme zde zatím sami. Dìláme veèeøi, pøíjíždìjí dvì auta kotlíkáøù. Veèer už jen píšeme deník, spøádáme plány na severní ostrov, naèínáme nìjaké to pivko.

31. DEN – ZKLAMÁNÍ V KAIKOUŘE ANEB STĚHOVÁNÍ NA SEVER (12.2.2008)

Ráno stále prší. První dojmy z noci prožité v autì jsou pozitivní, záda ani tak nebolí, jak jsme èekali. Pøíští noc ale chceme stan. Vyrážíme do Kaikoury – centra pozorování velryb èi plavání s delfíny. Mìsteèko je témìø zcela závislé na turistech, všude na nás dýchá komerce. Pùvodnì jsme chtìli vidìt velryby, ale poèasí není ideální. Od rána ještì nevyjela na oceán ani jedna loï s turistama. Komerce nás zaèíná dusit, nechce se nám tu èekat na lepší poèásko. A tak to v Kaikouøe balíme a prcháme z deštivé a vìtrnné oblasti na sever. Míøíme podél pobøeží Pacifiku pøes Blenheim a Havelock na sever jižního ostrova, do Kenepuru a Queen Charlotte Sound, kde nám místní fjordy poskytují skvìlá útoèištì. Nejde o vyhlášená rekreaèní centra, jsou tu pouze malé kempíky pro pár stanù, všude buše s palmami a na kamínkatých plážích klidné Tasmánské moøe. Mraky se okolo nás honí i zde, ale pøece jenom jsou to jen malé pøeháòky oproti slejváku v Kaikouøe. V kempu spíme úplnì sami, i když nìjaká ta spoleènost se pøece jenom našla. Obèas nás chodí navštìvovat hladové kachny, divocí zajíci, ptáci s chocholkami èi dvì urostlé lamy.

30. DEN – CHRISTCHURCH – NEJVĚTŠÍ MĚSTO JIŽNÍHO OSTROVA (11.2.2008)

Brzy ráno se budíme hlukem projíždìjících aut, vìtšinou náklaïákù. Snídáme, balíme a vyrážíme na cestu smìrem do Christchurch – nejvìtší mìsto jižního ostrova. Cesta je asi na tøi hodiny, docela to utíká a za nedlouho parkujeme blízko centra u botanické zahrady. Prohlídku zahrady necháváme na odpoledne, nejdøíve vyrážíme do centra. Vodícím prvkem je zde okružní trasa historické tramvaje vozící turisty okolo a skrz centrum mìsta. Zlákat se nenecháme a posvých procházíme mìsto. Docela se nám tu líbí, je to koneènì nìco jiného než jedna ulice s prodejnama, hotelama a fastfoodama. Obdivujeme sochy, fontány, parky a ústøední katedrálu. Jdeme do interneové kavárny užít si trochu rychlého a levného surfování. Vracíme se pøes nìkolik historických památek k autu, obìdváme a vyrážíme na odpolední procházku botanické zahrady. Je docela horko, velice brzy nás pøestává odkvetlá zahrada lákat, ale na jaøe to zde musí být naprosto úžasné. Obdivujeme obrovské stromy a vodní rostliny. Vracíme se zpìt na parkovištì. Po chvilce bloudìní po mìstì koneènì nacházíme tu správnou silnici a vyjíždíme z mìsta po silnici è.1 dále na sever. Za pìkného, i když vìtrného poèasí nás lákají pláže nedalekého Pegasus Bay. Asi po 50 km od Christchurch zastavujeme na jedné pláži. Skoro tu nejsou žádní lidé, jen vítr a vlny. Je pøíliv. Vydávám se do boje s moøem, je to docela zážitek a zároveò vyèerpávající souboj s vlnami. Po nìkolika bojácných pokusech naplno ochutnávám pocit koupání se v Tichém oceánu. Paráda! Lenka vše pilnì natáèí a fotí, sama se do chladnìjší vody neodváží. Asi proto, že ostatní chodí po plážích v mikinách a dlouhých kalhotech. Nechápu proè. Odjíždíme z pláže a míøíme po scénické cestì do vnitrozemí. Zaèíná pršet, a prší èím dál více. Dojíždíme nìkam doprostøed kopcù a parkujeme na opuštìném parkovišti. Lije. Rozhodujeme se poprvé pøespat v autì. Naveèer pøijíždí ještì jedno auto kotlíkáøù, jen vypnou motor a zatáhnou záclonky. My musíme pøichystat naše normální auto do lùžkového provedení. Píšeme zápisky, díváme se na film. Usínáme s pøáním, a nás ráno co nejménì bolí záda.

29. DEN – MAORSKÉ JEZERO LAKE TEKAPO, TUČNÁCI V OAMARU (10.2.2008)

Snídanì, infocentrum v mìsteèku Lake Tekapo. Mraky se zaèínají stahovat. Výlet na Mt. John k moderní observatoøi. Pøes oblaènost nevidíme nic z krás v horizontu vzdálených Jižních Alp. Škoda, ale i tak si výlet užíváme. Za jasného, slunného poèasí je odtud možné vidìt zasnìžené vrcholky velehor, všechny je tu mùžete mít jako na dlani. My tak obdivujeme krásy místní vyprahlé stepi, blankytnì modrých jezer i jezírek – jedno z nich se jmenuje Mc Gregor, a tak vìnujeme vzpomínku na Kamèu, Grega a Áju. Jezero Tekapo bychom chtìli rozhodnì zažít v plné palbì a nechat se tu omámit pùsobivou harmonií kombinace tohoto rozlehlého jezera s panoramaty hor.
Bohužel poèasí má být i na další dny deštivé, a tak mizíme na východní pobøeží do mìsta Oamaru. Dostali jsme od Jíti a Martina typ, že prý zde lze spatøit na pláži tuèòáky, a to hlavnì veèer. Kolem sedmé dorážíme na místo. Obcházíme oamarské tuèòákové støedisko a tamní pláž. Zatím ani tuèòák. Jedeme se než se setmí kouknout do mìsta, na místo se vracíme pøed devátou, tedy v èase stmívání. Zaèínají se sem k našemu údivu sjíždìt turisti – místní, mladí, staøí, i Japonci. S posledními dovnitø vcházejícími tam vcházíme i my. Støedisko žije, je tu narváno, kolem nás jsou i poskoci s nápisem Staff. Dav nás dovede na tribunu, kde také usedáme, abychom tolik nevyènívali. Je nám trochu divné, že pøed tribunu nastupuje moderátor a zaèíná vyprávìt o životì modrých tuèòákù – nejmenších tuèòákù na svìtì (moc mu ale pøes huèící oceán a jazykovou bariéru nerozumíme). Pøi prùchodu do støediska po nás nikdo nic nechtìl, ale asi to platí mìsto, øíkáme si. Stmívá se. Nad tribunou se rozsvìcují lampy, jedna svítí i na domeèky tuèòáèí kolonie. V oceánu se objevuje první tuèòák.. i když mi Míra dlouhou dobu tvrdil, že je to kachna. Jsou opravdu tak malincí. Z vody vycházejí vždy ve skupinkách, pokud se jeden zpozdí, nìkdo ze skupinky na nìj vždy èeká. Velké pøílivové vlny je nìkdy spláchnou zpìt do oceánu, ale pak se tuèòákùm podaøí zachytit se na kameny. Vylézají na bøeh, trošku tìžkopádnì díky jejich plným bøíškùm s rybkami. Byli lovit a nesou domù potravu. Tak to dìlají každý den. Jsou plaší a domù se vrací vždy až se setmìním. Pøed tuèòáèí kolonií spolu ještì všichni chvíli štìbetají, pak se ale rozcházejí každý ke svému domeèku. Z tuèòáèích domeèkù zaèínají vybíhat tuèòáci – samièky. Hledají své sameèky. Nìco ve stylu: „Karle, kde jsi tak dlouho, dìcka už mají hlad.“ „No jo, Máòo, to víš, dneska byl oceán moc rozbouøenej a tìžko se plavalo..“. Když se ti dva sejdou, tøepou si navzájem o ploutvièky a dotýkají se zobáèky. Romantika hadr! Vidìli jsme okolo 70 modrých tuèòákù, to všechno bìhem pùl hodiny. Kolem desáté moderátor domluvil a lidi se zaèali rozcházet. Šli jsme i my. U východu, který je spoleèný se vchodem, jsme si všimli nápisu: ADULT 20,-NZD. Z èervenými tváøemi jsme utíkali k autu… S pocitem dobøe vykonané práce jsme ujeli z mìsta, nikde žádný kempík, a tak stan rozbalujeme na odpoèívadle u Highway 1.

28. DEN – NA VRCHOL, NA VRCHOL, K MUELLER HUT (9.2.2008)

Vstáváme a vyrážíme smìrem na Twizel – mìsteèko asi 50 km od Mt. Cook Village. Na tamním infocentru se dozvídáme špatné zprávy o oèekávaném poèasí (internet se zde použít moc nedá – starý hardware a pomalé pøipojení za tìžké peníze nám dovoluje poslat pouze 2 sms za 10 minut). Dnes má být poslední den bez deštì, od zítra vydatné srážky, na horách se silnìjším vìtrem. Vždy sledujeme pøedpovìï alespoò na 2 dny dopøedu, tentokráte meteorologové dlouho èekali s vypuštìním informací. Rychle skáèem do auta a mažeme do vsi pod Mt. Cookem (vesnice lehce pøes 700 m n.m., hora 3753 m n.m.). Vítají nás pøekrásné vrcholky zasnìžených Jižních Alp, všude spousta ledovcù. Vesnièka je postavená jenom pro turisty, jako mnoho ostatních na tomto ostrovì. Jako bonus bereme zdejší aplinistické centrum Sira Edmunda Hillaryho. Po rychlém prùzkumu infocentra, nìco po 13. hod, balíme batùžek a míøíme na chatu, kde jsme pùvodnì plánovali pøespat a odkud jsou údajnì ty nejlepší výhledy na Mt. Cooka. Kvùli oèekávaným dešùm musíme ujít za odpoledne to, co jsme plánovali na poklidnì ztrávené 2 dny, z pøespání nahoøe nic nebude. Na turistických cedulích, které cestou potkáváme, jsou vzdálenosti k Mueller Hut (to je ta super chata, 1841 m n.m.) asi 4 hodin cesty nahoru, dolù je to pak o hodinku ménì. Trasa byla zpoèátku pohodová, zpevnìné cesty témìø po rovinì. Asi po pùl hodince to ale pøišlo – už jenom samé stoupání, stoupání a pak ještì ostøeji. Valíme a pøedbíháme spostu turistù. Otevírají se nám výhledy do údolí i na ledovcová jezírka a jezera. Vidíme Mt. Cook! Zdá se nám tak malý a tak blízko, ale pøitom je o více než 2000 m výše než my, o vzdálenosti ani nemluvì. Cestu nahoru zvládáme za 2,75 hod. Spocení ale šastní vychutnáváme neskuteènì pøekrásné výhledy i témìø novì postavenou Mueller Hut (chata byla neuvìøitelnì mnohokrát pøestavovaná nebo vlastnì stavìná úplnì znovu, vždy z dùvodu jejího stržení lavinou). Každá z chat mìla jinou image. Poslední vydání Mueller Hut je moc povedené – prosklenná okna ze 3 stran spoleèenské místnosti dovolují z teplého zákoutí sledovat dìj na okolních vrcholcích, samozøejmì i s nezbytným výhledem na Mt. Cooka. To se musí vidìt, ten pocit, jak vás tu hory obklopí, se nedá popsat. Svaèíme a je nám líto, že tu nebudeme nocovat. Do chaty zaèínají pøicházet nocležníci. My dojídáme sváèu a když nocležníkùm øíkáme Good bye, vyvalují na nás oèi. My se s nimi ale už delšími rozhovory nezdržujeme, je pùl páté a musíme do vsi. V dáli vicíme pøicházet první mraky, sedají si na nìkolik vrcholkù. Od chaty po šutrácích do sedla, pak asi pùl hodinky klouzavou šotolinou a pak už po celkem normální trase dolù a dolù. O pùl osmé a za sucha jsme u auta. Jenom naše goráèe dostaly zabrat.. voní dodnes. Sedáme do auta a jedeme z hor pryè, asi 100 km – èeká na nás vyhlášené jezero Tekapo. Pøijíždíme tam za tmy, jsme zvìdaví, jak to tam asi vypadá. Uvidíme ráno…

DEN 27. – ČEKÁNÍ NA JET-BOAT (8.2.2008)

Ráno se louèíme s Jitkou a Martinem a vyrážíme smìrem na Mt.Cook. Projíždíme podél øeky Kawarau River (sledujeme bungee jumping), kocháme se výhledy na vinice a pøijíždíme k bývalému zlatokopeckému poli. Je zde zároveò možno zažít jetboating na krásné øece se skalnatými bøehy. Zjišujeme situaci – cena docela obstojná k pomìru cena/výkon – 85 NZD/os. na 40 minut. Jediný zádrhel je poèet lidí na lodi – min. poèet jsou ètyøi lidé. Jsme dva a èekáme na další zájemce. Dlouho nic. Slibujeme si od autobusu turistù ze Slovinska alespoò ty dva jetboutisty. Nikdo. Zklamanì, ale s pøesvìdèením, že se vrátíme, odjíždíme do nedalekého mìsta Cromwell kde nakupujeme potraviny. Vracíme se k jetboatu, po cestì se zastavujeme pro èerstvé ovoce. Pøi nákupu potkáváme èechoaustralany pùvodem z Brna, pøíjemnì se zapovídáme. Na jetboatu nic nového, další autobus pøípadných zájemcù dorazí až pozdì odpoledne. Rozhodneme se poèkat, píšeme deník, obìdváme atd. Blíží se doba pøedpokládaného pøíjezdu autobusu, už tomu ani nevìøíme, že bychom jetboat na tomto místì okusili. Pak dìj nabírá na obrátkách. Autobus je tu a jsou to Japonci, kteøí skoro všichni jdou na jetboat. Doèkali jsme se!? Poèet Japoncù odpovídá pøesnému poètu míst na jedné lodi.. Nevzdáváme to a mrkáme na paní u kasy, že to jako po tom celodenním èekání už musí klapnout. Bez turbo-loïky neodjedeme! Zážitek z jet-boatingu stál za to – byl umocnìný neskuteèným køikem Japonek z rychlé jízdy (øvali, i když se nebylo èeho obávat), 360° otáèky lodi, sprcha 10°C teplou vodou z øeky pøi každém prudším zatoèení, k tomu vyprávìní prùvodce o místní øece a ptáku kiwi.. vše samozøejmì zakonèeno nezbytným potleskem všech Japonèíkù. Po jízdì se všichni oklepali od kapek vody. Jen Míra odcházel celý zmáchaný, nebo jasnì pøevyšoval vìtšinu posádky. Úsmìvy jsme mìli od ucha k uchu.
Po vodním zážitku jsme se vydali smìrem k nejvyšší hoøe Zélandu – k Mt. Cook. Jeli jsme pøes Cromwell, a protože jsme byli líní vaøit, zašli jsme tam na Fish and chips. Dostáváme lísteèek k naší objednávce se slovy, že to bude za ¼ hod. Pauzu vyplòujeme exkurzí mìsta, omrkáváme pozùstatky historického centra (5 domù), zbytek byl zaplaven umìle vytvoøenou pøehradou Dunston.
Nabíráme jídlo a valíme za horou.. spíme u øeky spolu s hromadou pijících domorodcù.

DEN 26. – CAPLES TREK, ZPĚT DO CIVILIZACE (7.2.2008)

Ráno zažíváme v plném obležení mušek, stan je skoro èerný. Rychle se snažíme sbalit si vìci a vyrazit na cestu. Scházíme pozvolnì podél øeky údolím, opouštíme les a jdeme krásnou loukou (moc pøíjemná zmìna). Po dvou hodinách docházíme k Mid Caples Hut. Povídáme s místní správkyní chaty od DOC. Asi po 10 minutách nás k našemu pøekvapení docházejí Jitka s Martinem a zjišujeme, jak je možné, že jsme se nepotkali již vèera veèer (spali jsme asi 300m od sebe). Pokraèujeme tedy spoleènì dolù k parkovišti. Cesta pøíjemnì utíká, klábosíme o všem možným. Docházíme k autu, je v poho. Na parkovišti pøibíráme stopaøe – Amíka, co se potøebuje dostat na výchozí bod Routeburn treku. Má štìstí, pøesnì tam jedeme vyzvednout naše auto. Svištíme po šotolinové cestì pøes brody, opravdu zážitek. I druhé auto je v pohodì, relaxujeme, nabíráme vodu a sjíždíme zpìt do Queenstownu. Nakupujeme zásoby a domlouváme spoleèný poslední veèer s Jitkou a Martinem. Nacházíme super místeèko kousek od rozhledu na silnici do Wanaky. Vaøíme. Maso! Hovìzí smažené bitky. Je to super, po skoro mìsíci ochutnat nìco jiného než tìstoviny nebo rýži. Jako desert máme vynikající bavorský èokoládový dort (odmìna za lezení po horách). Povídáme dlouho do noci, ..no a nìco u toho i vypijeme.

DEN 25. – ROUTEBURN – CAPLES TREK (6.2.2008)

Ráno se nechce ze spacáku a tak vycházíme až okolo půl desáté dopoledne. Míříme ke konci Routeburn treku. Jdeme asi tři hodiny, míjíme vodopády Earland Falls (výška 174 m) a přicházíme k chatě Howden Hut. Zde obědváme a poté vyrážíme opět „nalehko“ na vrchol Key Summit. Vracíme se k batohům a loučíme se s Routeburn trekem. Okolo jezera Howden Lake přecházíme na začátek Caples treku. Čeká nás náročný výstup do sedla McKeller – traverzujeme mezi balvany a kořeny, poté prudce stoupáme a k lezení používáme nohou i rukou. Je to pěkná fuška, zvláště když někoho bolí kolínka. Sedlo nakonec úspěšně i když s vypětím všech sil pokoříme a užíváme si nádherných scenérií. Lenku kolena opravdu bolí, a tak mi nezbývá nic jiného než vzít i její batoh a s ním po zbytek cesty (3 hodiny) sejít k Upper Caples Hut, kde rozbalujeme stan. Je zde strašlivé množství mušek, a tak se před nimi ukrýváme v chatě, kde rovněž vaříme obvyklé dva chody večeře. Ostatní obyvatelé chaty nám jenom závidí a říkají něco v tom smyslu, že budou mít dvě snídaně. Uleháme po náročném dni brzy, vysíleni.

DEN 24. – ROUTEBURN TREK (5.2.2008)

Hned ráno se oddělují Jitka s Martinem. Trošku spěchají, mají dneska celodenní procházku asi 20 km dlouhou (nesehnali ubytování v kempu tak jako my). Vyrážíme později a užíváme si prvního pořádného stoupání k chatě Falls Hut. Obdivujeme vodopády a pokračuje ve stoupání do sedla Harris, kam docházíme asi po třech hodinách chůze. Výhledy nabírají intenzity, jezero pod sedlem je nádherné. Dobýváme sedlo a odkládáme batohy do místního přístřešku. Dáváme drobný oběd a pokračujeme „nalehko“ na vrchol Conical Hill, odkud je vidět až na pobřeží Tasmánského moře. Vracíme se k batohům a asi tři hodiny traverzujeme nad údolím Hollyford Valey, poté scházíme prudce z kopce k jezeru Mackenzie ke kempu nedaleko Mackenzie Hut. Ubytováváme se okolo 17 hod v kempu uprostřed mýtiny v lese. Zvláštností tohoto kempu jsou uměle vytvořené plošinky pro umístění stanu, na jejichž povrch je položen koberec připomínající umělou trávu. Počet stanů je omezen na 9 ks. Koupeme naše kotníky v ledové vodě jezera, ti nejodvážlivější tam skáčou celí. Vaříme večeři, opět dva chody. V kempu potkáváme dalšího Čecha (Jirku z Prahy). Celý večer si sdělujeme zážitky z NZ, předáváme si užitečné rady a tipy co a kde vidět.

DEN 23. – ROUTEBURN TREK (4.2.2008)

Dnes nás čeká pohodových 6 km s plnou polní. Ráno proto nikam nespěcháme, užíváme si údajně nejteplejšího jezera. V poledne máme sraz s českým sympatickým párem – Jíťou a Martinem - na křižovatce do Kinlochu, asi 50 km daleko. Cesta je klikatá, podél několika desítekkilometrového jezera. Úchvatné pohledy. Členité hory, zasněžené vrcholky místy s ledovci, z nich vytékající potůčky. Dorážíme na místo. Protože je před námi cesta s jiným místem začátku a asi 30 km vzdáleným koncem, jedno auto kluci vezou na konec treku, druhým pak všichni jedeme na jeho začátek. Tímto českým trikem se tu dá něco nákladů ušetřit. Bágly na záda a jde se. Hodně toho prokecáme, a tak nám kilometry rychle ubíhají. Přecházíme řeku po lávce, kde se chystá skupinka nadšenců na canyoning. Chvíli na ně zíráme, ale pak naše kroky vedou dál. Vodopády, krásné lesy, vodopády… Mysleli jsme si, že s Mírou hodně fotíme a natáčíme. Martin nás, aniž by to tušil, přesvědčil, že jsme vlastně amatéři. Rozhodl o tom moment, kdy ze svého menšího batůžku vytáhl svoje fotografické dělo, více jak metrový stativ, a pak pro úlovek nejlepšího záběru vlezl do zurčícího potoku hned pod vodopád. Příroda byla všude kolem nádherná. Když začalo první stoupáníčko, začali jsme konzultovat, kdo co nese ve své batožině. Nepsanou soutěž o nesené kilogramy jsme vyhráli my mezi páry – nesli jsme si jídla na 6 dnů (trek byl na dny 4), celkově vyhrál Míra, když všechny jasně převálcoval svými čtyřmi 440 ml plechovkami piva. Večer pak hned dvě zmizely. Taky jsme poprvé zavedli pojem „druhá večeře“, kdy jsme po zjištění, kolik toho vlastně táhneme, roztáhli i své žaludky. Prima záležitost!

DEN 22. – QUEENSTOWN A OKOLÍ (3.2.2008)

Říká se, že Queenstown je nejkrásnější město na světě. Asi je, ale město to není. Je to shluk motelů, backpackerů, hotelů, B&B atd. Na největší a nejznámější ulici Shotover Street najdete asi padesát infocenter nabízejících přemnoho turistických atrakcí s příměsí adrenalinu – Jet Boat, Sky Dive, potápění, horolezectví, bungee jumping atd. Chce to mít jen naditou peněženku, pak nic nestojí v cestě okusit to, co jste dopusud nezažili. Nepodléháme komerci (prozatím J) a vydáváme se na nejvyšší kopec nad městem – Ben Lemond. Asi po 2,5 docházíme do sedla a zde náš trek obracíme pro nedostatek času a možná i sil. I přesto se nám dostává překrásných výhledů na jezero u města a okolní hory. Cestou zpět zacházíme k horní stanici výletní lanovky a zde již komerci podléháme. Objednáváme si pět jízd na speciálních bezmotorových vozítkách a řítíme se z kopce dolů. Pět jízd není dost a tak přikupujeme další J. Večer se blíží a tak scházíme zpět do města, nakupujeme potraviny a míříme na schůzku s naším francouzským kamarádem Alexem z Arthur´s Pass National Parku. Potkáváme se u infocentra, dokupujeme zásoby „na večer“ a vydáváme se k úchvatnému kempu DOC u jezera Moke (asi 20 km od Queenstownu). Zde trávíme příjemný večer vyprávěním (angličtinu pilujeme jak to jde), popíjíme nějaké to pivko a vínko. Pozorujeme noční oblohu na jižní polokouli.

DEN 21. – RÁJ NA ZEMI (2.2.2008)

Vstáváme brzy, abychom stihli první plavbu se společnotí Mitre Peak Cruise – v 8:55. Do Milford Sound nám z kempu schází ještě cca 50 km serpetin, prudkého stoupání k Homer Tunnelu a poté sjezdu k soundu. Přijíždíme včas a tak chvilku okukujeme terminál pro odjezd všech parníčků po Milford Soundu. Obdivujeme obří sandflies na stěnách terminálu, naštěstí jsou to jen makety. Živých kousků jsme si užili večer a v noci až až. Kupujeme lístky se slevou (54 NZD/osobu). Vyrážíme na plavbu. Okamžik odplutí znamená počátek dvouhodinové úchvatné podívané, prostě nelze popsat. Kulisu rámují úchvatné vodopády padající více než 100 metrů podél kolmých štítů hor přímo do moře. Doplouváme až na konec soundu – do Tasmánského moře. Kouzelné panorama vstupu do soundu neuniká nikomu. Pozorujeme tuleně, delfíni se u naší lodi neukázali. Vracíme se zpět do soundu a proplouváme podél druhé strany zpět k terminálu. Chceme vystoupit ještě před terminálem u podvodního centra, ale promeškáváme výstup z lodi dlouhým loučením s kanadskou kamarádkou z kempu. Tím jsme ušetřili, ale asi přišli o pěkný zážitek, snad příště J. Dojíždíme zpět k terminálu a vydáváme se na zpáteční cestu do Te Anau. Po cestě zastavujeme na několika rozhledech a u jezer Mirror Lakes. V Te Anau serfujeme web, kupujeme nějaké jídlo a hlavně jdeme do kina. Ne nedivte se, není to žádná americká produkce, ale je to naprosto vynikající nemluvený film o Fiordland natáčený z ptačí perspektivy (kdo bude v Te Anau, ať určitě zajde do kina). Den plný nezapomenutelných zážitků obohacujeme každý dvěma kopečky místní zmrzliny. Jeden kopeček = 5 českých kopečků. Opouštíme Te Anau a vydáváme se na přejezd do Queenstownu (asi 180 km). Cestu lemují nádherné hory, spíme asi 40 km před Queenstownem na odpočívadle v doprovodu dvou kotlíkářských aut. Dobrou noc.

DEN 20. – CESTA K MILFORD SOUND (1.2.2008)

Budík. Silný vítr. Déšť. Spíme dál. Dopoledne procházíme město Te Anau, navštěvujeme infocentrum a hledáme nejlepší možnosti lodních výletů na Milford Sound. Stále prší. Fish and chips. Stále prší. Jedeme po Milford State Highway a v kempu Upper Eglinton, který pouze pro 2 stany a kde se pitná voda nabírá z potoka, zastavujeme a čekáme, až přejde déšť. Okolo 16 hod přestává pršet. Hory jsou stále v bílých mracích, z lesů se páří. Mračna se postupně zvedají. Nádhera! Stavíme stan a vydáváme se na výlet k Lake Gunn. Tam jsme totální fascinování více jak 350 let starými buky zarostlými mechy až do korun stromů, v pralese se 100% vlhkostí. Večer přijíždí do kempu pár mladých Kanaďanů a starší sympatický pár Angličanů. Vyměňujeme si informace o zážitcích na Zélendu a večer společně všichni popíjíme v mezinárodním duchu.

DEN 19. – AUTOTURISTIKA DO TE ANAU (31.1.2008)

Naše autoturistika po Southern Scenic Route pokračuje. Ráno před odjezdem z moc milého místa pro přespání u pláže pacifiku (Moneky Island) ještě skotačíme v moři a zjišťujeme, jak velké mohou být vlny (nejen po kolena). Opouštíme pláž a vydáváme se na cestu. Zastavujeme ve městečku Tuatapere v infocentru, zjišťujeme, že „jet boaty“ jsou už všechny odjeté a že budeme muset zase na trek po svých. Zajíždíme po šotolinové cestě k pobřeží k výchozímu bodu Hump Ridge treku. Balíme sváču a vyrážíme na pláž – opalovačka, skotačení v moři. Je zde šílené množství sandflies (ano, blížíme se do srdce sandflies – Fiordlandu). Mušky nás vyhánějí zpět do auta a pokračujeme směrem na sever do Te Anau. Odbočujeme na 32 km zajížďku k jezeru Haureko – nejhlubší jezero na NZ (hloubka je 462 m, dno pod úrovní moře). Krásné jezero s krásnými výhledy na kopce Fiorlandu, zase sandflies. Vracíme se na hlavní silnici a zastavujeme již jen jednou – na prohlídku Wetlands – mokřiny podél řeky Waiau River. Pak již míříme do srdce turistické komerce – do Te Anau. Snažíme se najít místo pro přespání někde volně v přírodě, ale nemáme štěstí. Volná místa tady nejsou a nebo jsou s pokutou 500 NZD za postavení stanu nebo nočního parkování. To nás nutí najít kemp ve městě Te Anau – padá jak se později ukáže ne úplně dobrá volba na Top 10 Holiday Park. Recepce je příjemná s blbou obsluhou (slečná drží v ruce naše pasy a ptá se, zdali jsme z ČR), cena ne zrovna lidová – 19 NZD/osobu, místo č. 73 co dostáváme je velikosti parkoviště pro auto, no ještě že máme malý stan. Všechno je tu strašně stísněné, obytná auta jedno vedle druhého. Vybavení kempu je ale vynikající. Vaříme večeři v kuchyňce hned před stanem, stahujeme fotky, luxusní teplá sprcha a jdeme spát. Zítra má být špatné počasí, a tak asi budeme okukovat okolí Te Anau. Kdyby se předpověď počasí mýlila, chtěli bychom hned ráno vyrazit do Milford Sound, proto nařizujeme budíka na 5:30 ráno. Uvidíme.

DEN 18. – AUTOTURISTIKA na Southern Scenic Route (30.1.2008)

O půl čtvrté ráno nečekaný budíček – velký ježek! Přišel nám pod plachtu stanu, otevřel si ešus a pomlaskával nad hovězím s rýží. Jak došlo maso, ježek zmizel.
Čekal nás den na pohodu, i když bylo ráno s mračnou oblohou. Z kempu odjíždíme okolo 11 hod. Před námi autoturistika po Southern Scenic Route, na kterou jsme si zapomněli přibalit Kinedril. Okolo silnice míjíme spoustu zajímavých míst, na některých zastavujeme a chodíme se kochat. Kdyby chtěl člověk vidět všechny místečka okolo zmíněné silnice, musel by obětovat několik dní…
A co jsme dnes viděli? Vodopády Matai Falls a Horseshoe Falls, ovce, kochací výhledy na Pacifik, ovce, dále maják, ovce a jednoho lvouna na Waipapa Point, došli jsme se podívat na nejjižnější místo jižního ostrova větrný Slope Point, ovce, největší město Southlandu Invercargill (benzín, potraviny, internet, fish and chips), ovce. Auto parkujeme u Monkey Island, u zlatavé písečné pláže.