V 5:30 ráno mě vzbudilo nutkání jít vyventilovat svůj močový systém. Chvíli na to pak vyšlo i sluníčko. Všude byla rosa, které usychala až do deseti hodin. Azuro, nikde ani mráček. Posnídali jsme a začali pakovat bágly na třídenní přechod národního parku Abel-Tasman, kde nás čekal pobřežní trek (je tam i vnitrozemský, ale to je samý kopec). U pakování jsme našli opalovací krém dovezený z Čech – už jsme měli krémy dva, tudíž jsme se ujistili, že se nemusíme bát sluníčka.
Sedli jsme do auta a za 17 km jsme byli v Marahau – malého městečka, které je vstupní branou do národního parku Abel-Tasman. Přivítalo nás krásné pobřeží Tasmánského moře, jezdci na mořských kajacích. U vstupního místa no národního parku jsme zjistili, že je třeba vyzvednout lístky pro náš vstup v outdoorovém šopu. Vrátili jsme se tedy zpět do Marahau ke zmíněnému obchůdku a při té příležitosti jsme si tam zakoupili lístky na water-taxi s 10% slevou využitou z nasbíraného letáčku. Nakonec jsme zjistili, že jako vstupenky do parku nám stačí verze vytištěná z internetu, kterou jsme dostali, když jsme dokončili naší objednávku noclehů a uhradili je.
Napodruhé jsme se vydali k místu vstupu do Abel-Tasman, tentokrát již vstříc krásám pláží a pobřežního pralesa. Zakotvili jsme auto na místním parkovišti, popadli batožinu, foťák a kameru a vykročili vstříc prvním dobrodružným trekům.
Cesta vedla zpočátku po břehu moře, místy byly vybudovány mostky pro pěší turisty. Zanedlouho nás cestička dovedla do pobřežní buše, kde by stěží hledal člověk s plným tlustým střevem a zatnutými svěrači své útočiště. Turisté se tu nemusí obávat, že by zabloudili. Vše je pečlivě značeno, občas jsou na cedulích i časové vzdálenosti, cestičky jsou zpevněné, s meliorací okolo nich, větve okolních křovisek a palem jsou pečlivě prořezány. Časo od času se objeví krásné výhledy na moře i blízké ostrůvky, opuštěné pláže lákají k návštěvě. Ani my jsme neodolali takovému pokušení a na dvě hodiny jsme se na jedné takové vyplácli. Byl zrovna odliv, slunce nám ukazovalo svou sílu, nikde ani mráček, od moře foukal lehký vítr. Voda měla cca 20°C, což bylo po prvním zážitku s plnými bágly na zádech skvělé a osvěžující. Koupačka, sváča a opalování. Nemělo to chybu.
Pláž se nacházela v Akersten Bay. Byl tu i malý kemp pro pocestné, s WC a netekoucí vodou. Občas sem někdo nakouknul, snědl sváču, smočil se a zase šel. Šli jsme i my. První noc jsme měli naplánované spaní ještě asi dvě a půl hodiny odtud. Vylezli jsme zpět na pěšinu na kopci a pokračovali něco přes hodinku vnitrozemními lesy k rozcestí pro Low Tide a High Tide (cesta pro příliv nebo cesta pro odliv). Už bylo více než tři hodiny po odlivu, a tak nám nezbývalo nic jiného než o více než hodinu delší cesta varianty High Tide. Přešli jsme Torent River a poctivě obšlápli celou zátoku Torent Bay, na jejíž konci nás čekal kemp v Torent Bay – samozřejmě s výhledem na moře. Ukuchtili jsme si těstoviny, Míra dal pivko z plechovky, zuli jsme si boty a v sedm večer jsme už spali jako špalci. Míra únavou z více jak 20kg batohu a já z aroma páskových bot, na kterých jsem Mírovi ještě toho večera přešívala suché zipy J.
Sedli jsme do auta a za 17 km jsme byli v Marahau – malého městečka, které je vstupní branou do národního parku Abel-Tasman. Přivítalo nás krásné pobřeží Tasmánského moře, jezdci na mořských kajacích. U vstupního místa no národního parku jsme zjistili, že je třeba vyzvednout lístky pro náš vstup v outdoorovém šopu. Vrátili jsme se tedy zpět do Marahau ke zmíněnému obchůdku a při té příležitosti jsme si tam zakoupili lístky na water-taxi s 10% slevou využitou z nasbíraného letáčku. Nakonec jsme zjistili, že jako vstupenky do parku nám stačí verze vytištěná z internetu, kterou jsme dostali, když jsme dokončili naší objednávku noclehů a uhradili je.
Napodruhé jsme se vydali k místu vstupu do Abel-Tasman, tentokrát již vstříc krásám pláží a pobřežního pralesa. Zakotvili jsme auto na místním parkovišti, popadli batožinu, foťák a kameru a vykročili vstříc prvním dobrodružným trekům.
Cesta vedla zpočátku po břehu moře, místy byly vybudovány mostky pro pěší turisty. Zanedlouho nás cestička dovedla do pobřežní buše, kde by stěží hledal člověk s plným tlustým střevem a zatnutými svěrači své útočiště. Turisté se tu nemusí obávat, že by zabloudili. Vše je pečlivě značeno, občas jsou na cedulích i časové vzdálenosti, cestičky jsou zpevněné, s meliorací okolo nich, větve okolních křovisek a palem jsou pečlivě prořezány. Časo od času se objeví krásné výhledy na moře i blízké ostrůvky, opuštěné pláže lákají k návštěvě. Ani my jsme neodolali takovému pokušení a na dvě hodiny jsme se na jedné takové vyplácli. Byl zrovna odliv, slunce nám ukazovalo svou sílu, nikde ani mráček, od moře foukal lehký vítr. Voda měla cca 20°C, což bylo po prvním zážitku s plnými bágly na zádech skvělé a osvěžující. Koupačka, sváča a opalování. Nemělo to chybu.
Pláž se nacházela v Akersten Bay. Byl tu i malý kemp pro pocestné, s WC a netekoucí vodou. Občas sem někdo nakouknul, snědl sváču, smočil se a zase šel. Šli jsme i my. První noc jsme měli naplánované spaní ještě asi dvě a půl hodiny odtud. Vylezli jsme zpět na pěšinu na kopci a pokračovali něco přes hodinku vnitrozemními lesy k rozcestí pro Low Tide a High Tide (cesta pro příliv nebo cesta pro odliv). Už bylo více než tři hodiny po odlivu, a tak nám nezbývalo nic jiného než o více než hodinu delší cesta varianty High Tide. Přešli jsme Torent River a poctivě obšlápli celou zátoku Torent Bay, na jejíž konci nás čekal kemp v Torent Bay – samozřejmě s výhledem na moře. Ukuchtili jsme si těstoviny, Míra dal pivko z plechovky, zuli jsme si boty a v sedm večer jsme už spali jako špalci. Míra únavou z více jak 20kg batohu a já z aroma páskových bot, na kterých jsem Mírovi ještě toho večera přešívala suché zipy J.
Žádné komentáře:
Okomentovat