Po dlouhodobých přípravách konečně nastal den D. Den předem jsme se byli s kamarády rozloučit na mysliveckém plese v Hodicích. Nejen na nás byla znát jakási únava. Další den dopoledne jsme dokončili akci s názvem „zabal sám sebe“ a mohli jsme po obědě vyrazit za naší dopravní agenturou H+S. Ta nezklamala a vše bylo nachystáno, jak bylo předem objednáno J. Někdy okolo 14:30 jsme nastartovali oře a vydali se směrem k rakouským hranicím. Zde jsme poprvé okusili Schengen a je to fakt paráda … ať žije EU (tedy alespoň v této věci). Po rychlé a pohodlné cestě jsme dorazili něco před pátou odpoledne na vídeňské letiště ..no byli jsme tam poprvé, takže správné místo odletu jsme našli až napodruhé. Neva, příště budeme moudřejší! Po obhlídce „co a kde“ jsme se se zavazadly přesunuli na check-in. Zde se vyskytl první zádrhel – ne a ne vytisknout palubní lístky … po několika minutovém snažení se nakonec podařilo, a hle druhý problém. Mé zavazadlo bylo jaksi větší než je obvyklé, a tak jsme byli odkázáni na místo pro příjem rozměrnějších zavazadel. Zde vše proběhlo hladce, a tak jsme se mohli věnovat obhlídce vídeňského letiště. WC a úleva na nich stála za to! Pak už nastal čas loučení, slz a na druhé straně i radosti. Rozloučili jsme se s H+S (ještě jednou moc děkujeme za parádní služby) a vydali jsme se hledat místo pro nástup do letadla. Nebyl problém ho najít, a tak jsme během několika okamžiků seděli v Boeingu 737 směr Londýn Heatrow Terminál 4. Já jakožto osoba doposud letu velkým dopravním letadlem neznalá, jsem byl opravdu velice překvapen zrychlením letadla při startu. Žaludek naštěstí vše ustál. Po příjemném občerstvení (pivečko taky bylo) jsme se od kapitána letu dozvěděli, že během letu moc chvátal, a tak budeme muset chvilku před Londýnem počkat (bylo plné letiště jiných letadel). Čekání se změnilo v překrásný dvojitý okruh nad nočním městem – děkujeme, nezapomeneme, příště taky chvátejte J. Pak už jenom přistání. Po pravdě řečeno, říká se, že je to to nejnebezpečnější co může být na létání letadlem. To se ukázalo hned v zápětí, co jsme se přiblížili k ranveji. Silný boční vítr, typický londýnský déšť a pak moje nezkušenost z létání měla za následek drobného pocitu strachu. Jelikož zde píši, co Vy právě čtete, tak jistě tušíte, jak to asi dopadlo. Jako v pohádce, akorát princ chyběl.
Londýnské letiště je město ve městě. Organismus, jehož žití asi chápe málokdo. Ale funguje! Nebyl problém najít místo pro přestup, ba naopak bylo to hned za rohem. Čekala nás cesta do Sydney v Boeingu 777 … 10880 km do Singapuru a odtud dalších 6300 km do Sydney … doba letu včetně technické pauzy v Singapuru byla 25 hodin … ale uteklo to. Mezipřistání v Singapuru bylo moc příjemné, nejen pro možnost protažení se. Letiště je opravdu krásné, živé. Přílet do ranního probouzejícího se Sydney byl bezproblémový (po zkušenosti z Londýna by se dalo říci „na pohodu“). Při přeletu nad Sydney nás pilot upozornil na Sydneyský most a za ním se schovávající budovou světoznámé budovy opery. A pak ještě před přistáním nám prolítli stevardi a stevardky nad hlavami se spreji s dezinfekčním přípravkem proti hmyzu (kdo veze vši a jinou havěť nemá šanci brouka propašovat J) Letiště v Sydney je oproti Singapuru takové chladné, ale příjemné a přehledné. Objevil se tu však i další problém tentokráte s mým vízem do Austrálie. Asi zařádil úřednický šotek, ale v systému vízum nebylo, a tak jsme paní u přepážky pro check-in přesvědčovali vízem na papíře. Po několika telefonech „o ničem“ se na nás mile usmála a paubní lístky nám vytiskla. Nevíme doposud, zdali byl opravdu problém, a nebo chtěla být pouze důležitá. To pravděpodobně zjistíme, až se budeme do Austrálii začátkem března vracet.
Čekání na odlet do Wellingtonu jsme si zpříjemnili pozorováním letiště s jeho organizovaným zmatkem – zážitek. Let do Wellingtonu nám obstarala společnost Qantas, první dva lety byly v režii British Airways. Letadlo bylo to nejmenší z celého putování – Boeing 737. Cestu dlouhou 2300 km jsme zvládli za necelé 4 hodiny, závěr byl zpestřen překrásným rozhledem na jižní ostrov včetně jižních Alp a Nelson Lakes. Přistání na miniletišti (ve srovnání s Vídní, Londýnem a Sydney) ve Wellingtonu bylo v pohodě a tak nás čekala už jen procedura formalit při vstupu na Nový Zéland. Prvně nastoupili oficíři z imigračního (skoro jsem pánovi rozuměl, naštěstí toho moc nechtěl). Poté jsme si k naší obrovské spokojenosti vyzvedli batohy z podpalubí (ano opravdu se na cestě přes půl zeměkoule neztratily). Tu se k batůžku Lenky přihnal krásný psík, leč byl místního šerifa pro odhalování zločinného dovozu organických látek jako je ovoce apod. Banány, které v tomto batůžku byly na začátku cesty (byly nám zcizeny úklidovou službou v Singapuru J ) zanechaly pro psíka neodolatelné pachové stopy uvnitř batohu, a tak vyváděl jak šílenej. Čumákem otvíral batoh a šerif ho za to nesmírně chválil. Po vysvětlení situace nás čekala poslední záležitost a tou byla dezinfekce stanu a pohorek. Ti, kteří mají boty čisté jako Lenka, neměli problém. Ostatní, kteří mají boty nové a čisté jako já, problém měli. I když zase ne takový. Podrážky bot byly umyty a dezinfikovány nevábně vonícím roztokem. Stan nám byl přeluzován od zbytečků suché trávy z Evropy, kolíčky byly prohnány dezinfekcí jako na boty. To bylo vše, žádné otázky typu kam, na jak dlouho, s kým, kde budete spát a co tam budete dělat, kolik na to máte peněz? Prostě nic z toho co jsme očekávali po čtení cestovatelských zážitků na internetu. Snad ještě drobná poznámka. Ačkoliv je na NZ striktně zakázáno dovážet potraviny (ovoce a zeleninu především), nebojte si klidně přibalit čokoládu. Bez problému byla odsouhlasena.
Dopravu z letiště jsme domluvili hned u prvního shutlle busu, prostě pitomci co se nechají zlákat první nabídkou. Nebyla zase tak nevýhodná, ale mohla být i lepší. Ale zase to bylo i s poznávací jízdou do centra Wellingtonu, takže jsme byli v celku spokojeni. Bus nás vyhodil po zaplacení přímo přede dveřmi našeho backpackeru, ubytování v malém pokoji s umyvadlem a společným WC a vanou. Odpoledne jsme vyrazili do města pro základní potraviny, chvilku jsme hledali a nakonec s asistencí Kiwíka jsme ho našli přímo na místním nádraží. Příjemné nakupování pro nás za nepříjemné peníze, ale zvykáme si J. Po nákupu jsme se rozhodli zajít na pokoj s tím, že se najíme a opět vyrazíme do města. Bod první, jídlo, jsme splnili, poté se však projevil časový posun a v šest večer jsme byli zralí tak akorát na postel. Pak už bylo ráno.
Londýnské letiště je město ve městě. Organismus, jehož žití asi chápe málokdo. Ale funguje! Nebyl problém najít místo pro přestup, ba naopak bylo to hned za rohem. Čekala nás cesta do Sydney v Boeingu 777 … 10880 km do Singapuru a odtud dalších 6300 km do Sydney … doba letu včetně technické pauzy v Singapuru byla 25 hodin … ale uteklo to. Mezipřistání v Singapuru bylo moc příjemné, nejen pro možnost protažení se. Letiště je opravdu krásné, živé. Přílet do ranního probouzejícího se Sydney byl bezproblémový (po zkušenosti z Londýna by se dalo říci „na pohodu“). Při přeletu nad Sydney nás pilot upozornil na Sydneyský most a za ním se schovávající budovou světoznámé budovy opery. A pak ještě před přistáním nám prolítli stevardi a stevardky nad hlavami se spreji s dezinfekčním přípravkem proti hmyzu (kdo veze vši a jinou havěť nemá šanci brouka propašovat J) Letiště v Sydney je oproti Singapuru takové chladné, ale příjemné a přehledné. Objevil se tu však i další problém tentokráte s mým vízem do Austrálie. Asi zařádil úřednický šotek, ale v systému vízum nebylo, a tak jsme paní u přepážky pro check-in přesvědčovali vízem na papíře. Po několika telefonech „o ničem“ se na nás mile usmála a paubní lístky nám vytiskla. Nevíme doposud, zdali byl opravdu problém, a nebo chtěla být pouze důležitá. To pravděpodobně zjistíme, až se budeme do Austrálii začátkem března vracet.
Čekání na odlet do Wellingtonu jsme si zpříjemnili pozorováním letiště s jeho organizovaným zmatkem – zážitek. Let do Wellingtonu nám obstarala společnost Qantas, první dva lety byly v režii British Airways. Letadlo bylo to nejmenší z celého putování – Boeing 737. Cestu dlouhou 2300 km jsme zvládli za necelé 4 hodiny, závěr byl zpestřen překrásným rozhledem na jižní ostrov včetně jižních Alp a Nelson Lakes. Přistání na miniletišti (ve srovnání s Vídní, Londýnem a Sydney) ve Wellingtonu bylo v pohodě a tak nás čekala už jen procedura formalit při vstupu na Nový Zéland. Prvně nastoupili oficíři z imigračního (skoro jsem pánovi rozuměl, naštěstí toho moc nechtěl). Poté jsme si k naší obrovské spokojenosti vyzvedli batohy z podpalubí (ano opravdu se na cestě přes půl zeměkoule neztratily). Tu se k batůžku Lenky přihnal krásný psík, leč byl místního šerifa pro odhalování zločinného dovozu organických látek jako je ovoce apod. Banány, které v tomto batůžku byly na začátku cesty (byly nám zcizeny úklidovou službou v Singapuru J ) zanechaly pro psíka neodolatelné pachové stopy uvnitř batohu, a tak vyváděl jak šílenej. Čumákem otvíral batoh a šerif ho za to nesmírně chválil. Po vysvětlení situace nás čekala poslední záležitost a tou byla dezinfekce stanu a pohorek. Ti, kteří mají boty čisté jako Lenka, neměli problém. Ostatní, kteří mají boty nové a čisté jako já, problém měli. I když zase ne takový. Podrážky bot byly umyty a dezinfikovány nevábně vonícím roztokem. Stan nám byl přeluzován od zbytečků suché trávy z Evropy, kolíčky byly prohnány dezinfekcí jako na boty. To bylo vše, žádné otázky typu kam, na jak dlouho, s kým, kde budete spát a co tam budete dělat, kolik na to máte peněz? Prostě nic z toho co jsme očekávali po čtení cestovatelských zážitků na internetu. Snad ještě drobná poznámka. Ačkoliv je na NZ striktně zakázáno dovážet potraviny (ovoce a zeleninu především), nebojte si klidně přibalit čokoládu. Bez problému byla odsouhlasena.
Dopravu z letiště jsme domluvili hned u prvního shutlle busu, prostě pitomci co se nechají zlákat první nabídkou. Nebyla zase tak nevýhodná, ale mohla být i lepší. Ale zase to bylo i s poznávací jízdou do centra Wellingtonu, takže jsme byli v celku spokojeni. Bus nás vyhodil po zaplacení přímo přede dveřmi našeho backpackeru, ubytování v malém pokoji s umyvadlem a společným WC a vanou. Odpoledne jsme vyrazili do města pro základní potraviny, chvilku jsme hledali a nakonec s asistencí Kiwíka jsme ho našli přímo na místním nádraží. Příjemné nakupování pro nás za nepříjemné peníze, ale zvykáme si J. Po nákupu jsme se rozhodli zajít na pokoj s tím, že se najíme a opět vyrazíme do města. Bod první, jídlo, jsme splnili, poté se však projevil časový posun a v šest večer jsme byli zralí tak akorát na postel. Pak už bylo ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat